KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Jacques Delors nebyl jen tak ledajaký trojnásobný předseda Evropské komise a těžká váha francouzské politiky. Zapsal se nesmazatelně do dějin evropské integrace jako stratég, který prosadil vznik jednotného vnitřního trhu, měnové a hospodářské unie, ale také například populárního programu Erasmus. Koordinoval rozšíření o řadu zemí v 90. letech a připravil půdu pro příští přijetí postkomunistických států střední a východní Evropy. Do značné míry se tak stal architektem Evropské unie tak, jak ji dnes známe.
Jacques Delors zemřel 27. prosince ve věku 98 let. Na jeho pohřeb pozval prezident Emmanuel Macron šéfy států a vlád, evropských institucí a rovněž bývalé evropské politiky, kteří s Delorsem spolupracovali. Na nádvoří pařížské Invalidovny zazněla Beethovenova Óda na radost, která je hymnou EU.
Památku velkého „občana Evropy“ uctili také jeho nástupci Romano Prodi a José Manuel Barroso, německý prezident Walter Steinmeier a jen hrstka ze sedmadvaceti aktivních premiérů, mezi nimiž se jako „pěst na oko“ vyjímal maďarský Viktor Orbán.
„Jacques Delors posunul náš kontinent kupředu jako málokdo,“ řekl Macron ve smutečním projevu. Vyzdvihl v něm jeho vyjednávací schopnosti, snahu neustále „budovat mosty“, propojovat a uzavírat kompromisy s jediným cílem – pokročit ve sjednocování evropských národů.
„Předal nám štafetu,“ podotkl francouzský prezident – půl roku před volbami do Evropského parlamentu, v nichž by mohly více než kdy dříve uspět politické síly odmítající integraci, o kterou zesnulý politik tolik usiloval.
Strůjce Maastrichtu i Schengenu
Delors se stal předsedou Evropské komise v roce 1985. Evropská společenství měla tehdy 10 členských zemí a přešlapovala na místě. Když o deset let později tuto funkci opouštěl, existovala už podstatně jiná Evropská unie, a to o 15 členech. Přibyly Španělsko a Portugalsko a po nich Rakousko, Švédsko a Finsko. Přelomové období konce osmdesátých a začátku devadesátých let, poznamenané rozpadem sovětského bloku a sjednocením Německa, bylo pro evropskou integraci požehnanou dobou.
Nelze si však představovat, že utváření jednotného trhu, ukotvení jeho čtyř svobod, podpis Schengenské úmluvy o Evropě bez vnitřních hranic, budování základů měnové unie, vznik společné zahraniční a bezpečnostní politiky či příprava Maastrichtské smlouvy byly tehdy procházkou růžovým sadem.
Mnoha vládám v čele s tou britskou se prohlubování integrace příčilo. Delors ale věřil tomu, že Evropa obstojí na světovém kolbišti jedině jako jednotný blok, a vynaložil všechny síly a všechen um, aby toho dosáhl.
Proto přiměl členské státy, aby v „Jednotném aktu“ smluvně stvrdily principy společného trhu, což sice nebylo nutné, ale významně to posílilo pocit závaznosti. K prosazení měnové unie vytvořil výbor složený z guvernérů centrálních bank, tedy lidí, kteří jí byli vesměs nejméně nakloněni – i oni nakonec jednomyslně prohlásili, že jednotnou měnu lze jednoho dne uskutečnit. Jak Schengen, tak měnová unie se staly ukázkou toho, že část zemí se může integrovat rychleji než ty ostatní, aniž by to celek oslabilo.
Jako francouzský ministr financí proslul Delors odmítavým postojem k přijetí Řecka v roce 1981: navrhoval tehdy, aby se s tím pár let počkalo, ale jeho šéf prezident Mitterrand ho neposlouchal. Se skeptickým Mitterrandem se ovšem dlouho neshodoval ani v podpoře znovusjednocení Německa.
Zřejmě i proto v roce 1995 podpořil jeho kandidaturu do čela Evropské komise také Helmut Kohl. Dobré vztahy jak s francouzským prezidentem, tak s německým kancléřem se pak staly významnou pojistkou Delorsových úspěchů v čele evropské exekutivy.
Ti, kdo ho znali, o něm unisono mluví jako o skromném a zásadovém člověku, jemuž byly cizí politické pletichy. Jako o politikovi, který na rozdíl od mnoha svých francouzských kolegů ctil rovnoprávnost a respektoval oprávněné požadavky velkých i malých zemí.
Ačkoli spojil svou politickou kariéru se socialisty, byl vždy hluboce věřícím křesťanem. Vynikal schopností vymýšlet kompromisní řešení a přesvědčit své protějšky o jejich výhodnosti, stejně jako nacházet společnou řeč s jinými politickými proudy. Zřejmě právě proto se k jeho odkazu tolik hlásí dnešní prezident Macron, který koncipuje svou politiku jako určité „pravolevé rozkročení“.
Jak již bylo řečeno, doba Delorsovi přála. Nemusel se potýkat s takovými výzvami, jako byla nedávno covidová pandemie nebo jako je dnes velká ruská agresivní válka za humny.
Ani s kverulantskými státníky typu Viktora Orbána, kteří odmítají respektovat základní pravidla budování společného projektu, nahrávají Rusku a rozkládají Unii zevnitř. Tedy dělají přesný opak toho, oč Delors usiloval.
Když už se Orbán jako jeden z mála premiérů do Paříže vypravil, berme to jako memento, jako připomínku, že největší riziko pro budoucnost Evropské unie číhá právě v její nejednotě. Jacques Delors by si ho tam určitě nepřál vidět.
