Nedělní (polo)tajná schůzka izraelského premiéra Benjamina Netanjahua se saúdským korunním princem Muhammadem bin Salmánem symbolicky stvrzuje novou éru blízkovýchodní politiky. Země doposud charakterizovaná ultrakonzervativním wahhábismem a strážkyně svatých míst islámu nachází společnou řeč s moderním židovským státem bez ohledu na Palestince. Obě země se cítí ohroženy Íránem a nástupem Joea Bidena do Bílého domu, současně však diskutují i futuristické plány rozvoje.
Náznaky vzájemného sbližování se objevily už dříve – Saúdská Arábie povolila přelety izraelských civilních letadel a zejména Bahrajnu, vůči němuž vystupuje jako protektor, navázání diplomatických vztahů s Izraelem. Hlavním pojítkem sbližování je Írán, který Netanjahu i Muhammad bin Salmán (MBS) označují za hlavní hrozbu bezpečnosti. Izraelský premiér, saudský vládce a Trumpův ministr zahraničí Mike Pompeo se nejspíše domlouvali, jak po nástupu nové americké administrativy zabránit obnovení jaderné dohody s Teheránem a udržet zničující ekonomické sankce vůči Íránu. Zdaleka však nejde jen o něj.
35letý saúdský korunní princ a faktický vládce patří k nové generaci, která se dívá na Izrael a Palestinu bez emocí. Přitom generace jeho otce-krále a strýců (předchozích panovníků) skoro sedmdesát let miliardami petrodolarů financovala palestinský odpor vůči Izraeli a Saúdie se jako samozvaná vůdkyně arabského světa stavěla do čela boje proti „sionistům“. A to přesto, že fakticky s Izraelem nikdy neválčila, na rozdíl od jeho arabských sousedů.
MBS se neohlíží ani na minulost, na tradice a už vůbec na své kritiky, pouze na budoucnost vládce, kterou si vysnil. S ohledem na jeho mládí jej pravděpodobně nemine konec ropného věku a bohatství, a pokud jej zvládne, může vládnout ještě 40 i více let. Jako strategicky uvažující autokrat se rozhodl jít tomu naproti, dokud země má ještě dost peněz (část z nich chce získat z prodeje akcií národní ropné společnosti Aramco), a realizovat svůj megalomanský plán modernizace.
