Jeden z nejlepších historických dokumentů posledních let, kritiky oceňovaný desetidílný epos „Vietnam war“, se nyní nabízí i českému divákovi. Válku ukazuje v celé její šíři, tragičnosti a především jako důsledek lidských omylů a selhání, spíše než „objektivních dějinných faktorů“. Vietnamský konflikt (1963-75) nabízí řadu poučení i pro naši dobu, vypovídá o kořenech současného rozdělení Ameriky a opakovaných selháních supervelmoci, která často navenek kryjí idealistická zdůvodnění.
Sledovat seriál dlouhý celkem osmnáct hodin asi není pro každého, rozhodně bych ho však doporučil všem zájemcům o historii a současnou politiku (nyní běží v českém dabingu na Prima Zoom, předtím na Netflixu). Objevují se v něm jednak unikátní archivní dokumenty a nahrávky z telefonátů a porad amerických prezidentů, ale také velmi osobní až intimní vzpomínky veteránů, jejich rodin a perspektivy mnoha civilistů, které ve většině tradičně pojímaných válečných dokumentů nejsou slyšet ani vidět. V českém prostředí si přitom starší divák většinou pamatuje jen dobovou propagandu, která ale nemusela o této válce vždy úplně lhát, nebo slavné americké filmy jako Četa, Narozen 4. července či Apokalypsa. Ty ale i přes své protiválečné zaměření jsou především pohledem samotných amerických vojáků na válečné peklo, nikoliv samotných Vietnamců. Právě jim z obou stran konfliktu „Vietnam war“ věnuje náležitý prostor.
Proč by ale válka ve vzdáleném Vietnamu měla zajímat někoho v Česku, kromě fanoušků vojenské historie? Důvody vidím přinejmenším tři: Za prvé v první fázi šlo o přímé zapojení mnoha poúnorových československých emigrantů v řadách francouzské cizinecké legie, kteří do roku 1954 bojovali za udržení koloniální kontroly a proti místnímu národnímu hnutí, tedy na té „špatné straně“, během takzvané první indočínské války. Někteří z nich viděli ve službě v legii spíše východisko z hmotné nouze a špatných podmínek uprchlických táborů v západním Německu bezprostředně po 2. světové válce, než nutně jiný způsob pokračování boje proti „komunistům“. Je málo známé, že toto angažmá přitom představovalo největší přímou účast Čechoslováků na válečném konfliktu během studené války a svým způsobem až dodnes. Účastnilo se jí až dva tisíce našich krajanů, z toho možná až pět set jich padlo, desítky zahynuly v zajetí či byly dokonce repatriovány a odsouzeny komunistickou justicí. Komunistické Československo v 60. a 70. letech také přímo podporovalo „antiimperialistický boj“ Severního Vietnamu proti Jižnímu Vietnamu a USA a po konci války v roce 1975 se masivně podílelo na obnově země i vzdělávání a školení Vietnamců v tehdejší ČSSR. Stopy naší pomoci a vazby jsou dodnes patrné a nebýt vietnamské války, asi bychom neměli tak početnou, původem asijskou, přistěhovaleckou komunitu.
