Blátivá část ukrajinského jara je za námi. Vyvstává tak otázka, zda v nadcházející ofenzivě (či sérii ofenziv) přijde výraznější ukrajinský úspěch. Válka asi neskončí hned po ukrajinské ofenzivě, případný úspěch ale může navrátit část nyní okupovaných území do rukou Kyjeva. Úspěch také znamená, že potenciální mírová jednání povede Ukrajina z pozice síly. Naopak, nepřijde-li do konce září větší ukrajinský úspěch, výrazně se zvyšují šance na to, že Rusko z války vyjde jako, minimálně formální, vítěz.
Otázka, kterou si proto asi všichni klademe, zní, jaké jsou vyhlídky ukrajinské ofenzivy. Za klíčové parametry lze považovat poměry obou stran v několika dimenzích – v počtech lidí, v počtech a kvalitě techniky, v taktických schopnostech. Patří sem samozřejmě i ruský obranný systém, stejně jako útočný plán Ukrajinců.
Než se však dostaneme k těmto aspektům, jsou tu dva propojené strukturální faktory, které stojí za to zmínit – nechuť ruského režimu mobilizovat a existence několika paralelních ruských armád.
Existenční bitva, nebo koloniální výprava?
Občas přehlíženým základním strukturálním problémem na straně Ruska je rozpolcenost v přístupu k válce. Ruský režim spustil největší válku v Evropě od roku 1945, ale váhá, zda ji vést se vším všudy, nebo se doma i přes sérii neúspěchů tvářit, že jde jen o omezenou vojenskou operaci, která se většiny populace přímo netýká.
Rusko prozatím nenasadilo brance (byť by to byl naprosto logický krok) a částečnou mobilizaci spustilo až po zářijové porážce pod Charkovem. Tři sta tisíc zmobilizovaných jistě není málo, ale i tito lidé nutně dojdou a ruské síly si zopakují situaci z konce loňského léta. Opět se ale zdá, že Putin chce udržet zdání normálnosti, a tak novou mobilizaci odkládá a místo toho sní o rekrutaci čtyř set tisíc dobrovolníků. Paradoxně tak Rusko netěží ani ze své populační převahy nad Ukrajinou.
Tato schizofrenie se táhne od samého začátku ruského vpádu na Ukrajinu. Můžeme spekulovat, že je dána tím, že většina populace válku podporuje spíše demonstrativně, než že by ji vnímala jako něco, čemu by měla přinášet oběti. Bezesporu jde o jeden z faktorů, který výrazně zdvihá šance Ukrajiny na příznivý výsledek války.
S tímto bodem souvisí další bizarní aspekt této války a to, že Rusko nasazuje ne jednu, ale hned několik polonezávislých armád. Vedle vlastní armády (popřípadě jednotek bývalých neuznaných republik DNR a LNR) na Ukrajině působí zejména Prigožinova skupina Wagner, čítající v době svého vrcholu několik desítek tisíc osob. Krom toho se čas od času na bojišti objeví polonezávislé čečenské síly Ramzana Kadyrova a případně i další skupiny. S trochou nadsázky to vypadá, jako by Rusko vedlo poněkud dezorganizovanou koloniální výpravu a nikoli klíčový vojenský střet.
Význam wagnerovců sice bude upadat spolu s jejich ztenčujícím se počtem, ale celá situace indikuje, že ruský politický systém preferuje existenci několika polonezávislých vojenských entit. Tento amalgám rozličných a nekoordinovaných sil sice vede k sub-optimální bojové výkonnosti, ale zároveň účinně snižuje šance, že se jedna skupina pokusí o převrat.
V souhrnu, ruský režim z vnitropolitických důvodů upřednostňuje hledání ad hoc řešení (namísto systémových změn), a to obvykle až v okamžicích, kdy již není na výběr. Za normálních okolností by jen tyto problémy výrazně nakláněly misku vah ve prospěch Ukrajiny. Jenže Rusko je v souboji s Ukrajinou pořád tím silnějším, tím, kdo si určitou míru neefektivnosti může dovolit. Ukrajině proto nestačí jen čekat, zda se Rusko nevyčerpá, musí přejít do útoku.