Pozornost médií se opět více upírá na to, zda Turecko i přes odpor USA podnikne novou pozemní invazi do severní Sýrie, aby oslabilo či rozvrátilo tamní kurdské síly a autonomii. A také k otázce, kdy a za jakou cenu přestane blokovat rozšíření NATO o Švédsko a Finsko. Zásadnější otázkou nadcházejících měsíců je však něco jiného.
V očích tureckého prezidenta jsou jím avizovaná invaze do severní Sýrie a rozšiřování NATO na severu Evropy vzájemně propojeny. Souhlas s parlamentní ratifikací přístupových smluv skandinávských zemí mu slouží jako další štít před případnými odvetnými kroky USA a EU, kterým se jeho jednání nelíbí. Pozice „middlemana“ mezi Ruskem a Západem ho také drží v pohodlné pozici, kdy si může klást různé požadavky jak vůči svým „spojencům“, tak i Moskvě, která stále kontroluje syrský vzdušní prostor.
Kardinální otázkou půl roku před červnovými supervolbami je ale pro Erdoğana a celou zemi něco jiného. Zažije Turecko další prohloubení měnové krize, která by dále snížila životní úroveň a jeho nevalné preference? A postaví opozice silného kandidáta s širokým apelem na voliče, včetně těch kurdských? Do parlamentních, a především prezidentských voleb zbývá dle plánu půl roku a boxerské rukavice se už dávno nenosí.
