Současná ruská vláda je stále produktem sovětské mentality, říká v rozhovoru pro INFO.CZ polský náměstek ministra zahraničí Marcin Przydacz. „Vladimir Putin a mocní lidé v jeho okolí si myslí, že silnou pozici Ruska vybudují skrze vojenské výhrůžky, únosy aktivistů a anexe cizího území,“ dodává.
Na jakých základních pilířích nyní stojí polská východní zahraniční politika?
Naše východní politika je do velké míry propojená s bezpečnostní politikou. Zejména po roce 2008, od ruské agrese v Gruzii, ale i následně na Krymu, na východní Ukrajině se zásadním faktorem stalo Rusko a jeho aktivity. To nyní vnímáme jako hrozbu vůči Polsku i celému východnímu křídlu Evropy a euroatlantické komunity.
A jak na tuto hrozbu reagujeme? Naše východní zahraniční politika stojí na několika nohách. Zaprvé je to politika posilování bezpečnosti a odolnosti východního křídla Evropy vůči ruské hrozbě, dále jde o pomoc postsovětským státům, Ukrajině, Bělorusku a také Moldavsku, které podporujeme v jejich snaze o nezávislost. Třetí takovou nohou je naše podpora občanské společnosti a demokracie ve východních zemích, včetně samotného Ruska. Jde především o podporu občanských aktivistů, nestátních organizací či nezávislých médií, které jsou v problémech.
A čtvrtou prioritou, která se možná může zdát o něco méně politická, ale není o nic méně důležitá, je starost o naše historické kulturní dědictví – je pro nás velmi podstatné ochránit historickou věrnost našich vzpomínek a nedopustit alternativní interpretace historie – to je mimochodem rovněž jedna z oblastí, o něž Rusko usiluje.
Jaké jsou z vašeho pohledu cíle Ruska?
Putin kdysi o kolapsu Sovětského svazu prohlásil, že se jednalo o největší geopolitickou tragédii 20. století. Z toho můžeme vycházet. Vladimir Putin je produktem sovětské mentality – a stejně tak i skupina mocných lidí, kteří se okolo něj pohybují a kteří de facto vládnou současnému Rusku. Ti lidé věří, že silnou pozici Ruska vybudují skrze vojenské výhrůžky, únosy aktivistů, anexe cizího území.
Když se podíváte na oblasti, kde Rusko nějak vyniká, jde v zásadě o tři věci: špiony, tedy agenty služeb GRU, FSB a dalších, následně vojenské hrozby a energetické zdroje. A země používá všechny tři tyto instrumenty k tomu, aby u třetích států vyprovokovala problémy, a následně se sama prezentuje jako „zázračné“ řešení. Ten modus operandi je stále stejný, viděli jsme jej na Blízkém východě, v severní Africe, ale i ve střední Evropě a na Kavkazu.
Kreml neustále prezentuje narativ, že Západ a NATO jsou hrozbou pro obyčejné Rusy. Předstírají, že Západ a NATO jsou ti agresivní, že se neustále přibližují Moskvě a jsou hrozbou pro jejich zájmy. Jde pochopitelně o nesmysl a nepodložený konstrukt, Západ pochopitelně nemá zájem na žádné agresi vůči Moskvě, pouze dáváme šanci zemím a národům, aby mohli žít svobodně.
Bohužel, chování Kremlu nás stojí i dost peněz. Když si to vezmete kolem a kolem, bez agresivních kroků Ruska z roku 2008 a 2014 bychom nemuseli utrácet tolik peněz z rozpočtu na obranu; že členské země NATO dávají, nebo by měly dávat alespoň dvě procenta HDP právě do své ochrany, je do velké míry jen reakcí na agresivní kroky Ruska. V 90. letech chtěl Západ na východě vybudovat stabilní prostředí a stabilní sousedské vztahy. Bohužel Rusko si tehdy vybralo tu horší cestu a vrátilo se k budování autoritativního režimu.
Vladimir Putin je produktem sovětské mentality – a stejně tak i skupina mocných lidí, kteří se okolo něj pohybují a kteří de facto vládnou současnému Rusku.
