Vztahy mezi Spojenými státy americkými a Čínskou lidovou republikou, současnými hlavními světovými velmocemi, byly složité a nezřídka napjaté již od roku 1949, kdy pro sebe v kontinentální Číně urvali moc komunisté; za vlády prezidenta Donalda Trumpa v letech 2017–2021 se navíc prudce zhoršily. Pokud se snad někdo domníval, že se je na schůzce předních představitelů obou zemí, jež se konala 18. a 19. března 2021 na Aljašce, podaří zlepšit, hluboce se mýlil. Šéfové obou delegací, americký státní tajemník Antony Blinken a vysoký čínský stranický činitel a bývalý ministr zahraničí Jang Ťie-čch’, po jednání mluvili diplomaticky, žádné smíření se ale nekoná, spíše naopak.
Pořadatelé, tj. Američané, sice udělali, alespoň po formální stránce, všechno pro to, aby se Číňané necítili diskriminovaní či „zahnaní do kouta“ (viz, například, volba místa – Anchorage se nachází přibližně v polovině cesty mezi Washingtonem a Pekingem), mrazivé počasí (na místě bylo až minus dvacet stupňů) se ale od prvních okamžiků přeneslo i do jednacího sálu a zůstalo zde až konce. Podle zdrojů z amerického státního departmentu, tedy z ministerstva zahraničních věcí, byla atmosféra v některých chvílích tak hustá, že by se doslova „dala krájet“. A výsledek? Termín nová „studená válka“, se kterým před setkáním operovali někteří politologové i politikové, je mnohem, mnohem reálnější než před touto schůzkou.
Ještě než přistoupíme k analýze samotného jednání, pojďme se podívat, jaká byla dosavadní historie vzájemných vztahů. Na sklonku existence čínského císařství, tj. na přelomu 19. a 20. století, patřily USA k velmocem, jež v „říši středu“, trpící složitými vnitřními problémy, bezohledně uplatňovaly svůj „imperiální“ vliv. Po vzniku republiky na počátku druhého desetiletí minulého století se z pohledu Číny situace poněkud zlepšila. K přímým zásahům velmocí včetně USA, jakým byla třeba intervence proti tzv. boxerskému povstání v letech 1899–1901, už nedocházelo, Washington ale pokládal Čínu i nadále za jednu ze svých sfér vlivu, na čemž se v zásadě nic nezměnilo ani během meziválečných střetů mezi vládnoucími nacionalisty (Kuomintang) v čele s generalissimem Čankajškem a komunisty (Komunistická strana Číny) v čele s Maem Ce-tungem.
Po skončení druhé světové války, tj. po vyhnání Japonců z Číny, usilovali Američané marně o to, aby Kuomintang zůstal u moci i, in extremis, za cenu toho, že část země budou „autonomně“ ovládat komunisté. Občanská válka, k níž v Číně Washingtonu navzdory nakonec v letech 1946–1949 došlo, ale skončila (mimochodem, i k překvapení Moskvy, jež zpočátku akceptovala, že se jedná o americkou sféru vlivu, a proto se držela stranou) vítězstvím komunistů, vyhlášením Čínské lidové republiky a útěkem Čankajška a jeho vlády na Tchaj-wan. Z pohledu USA se jednalo a dodnes jedná o největší mezinárodněpolitickou porážku od konce druhé světové války; vznik komunistické Číny byl ostatně jedním z hlavních důvodů, proč prezident Harry Truman v roce 1952 již neobhajoval svůj úřad (třebaže mohl) a proč je dnes Čína hlavním protihráčem USA ve světě. Faktické zapojení Číny do válek v Koreji (1950–1953) a ve Vietnamu (1964/65–1973/75) jen potvrdilo, že mezi Washingtonem a Pekingem panovalo otevřené nepřátelství, na kterém se prakticky nic nezměnilo až do počátku sedmdesátých let.
