O čínské diplomacii „dluhové pasti“ jste v uplynulých letech mohli slyšet převážně ze strany západních médií a od amerických politických jestřábů. Co Peking touto strategií sleduje? A nakolik ji skutečně uplatňuje v praxi?
Z používání dluhové diplomacie obvinil Čínu v květnu 2019 tehdejší americký ministr zahraničí Mike Pompeo. Ve zkratce se mělo jednat o strategii, jak si v rámci infrastrukturního projektu Nové hedvábné stezky zavázat skrze dluhy konkrétní státy, podkopat jejich fungování a přivlastnit si část jejich infrastruktury. Netransparentně, tvrdě a vesměs za použití korupčních praktik.
Zahraničně-političtí experti v obecné rovině předpokládají, že Čína účelově půjčuje peníze zemím, o nichž ví, že nebudou schopny své závazky splatit. Tyto státy se dostanou do dluhové pasti. Aby mohly dluh umořit, přenechají Číně část své kritické infrastruktury – například elektrárnu, přístav či železnici – čímž se vliv Číny skokově rozšiřuje.
Nedávné výzkumy ovšem naznačují, že situace ohledně čínské dluhové diplomacie je trochu jiná. O co se tedy skutečně jedná?
Není sporu, že Čína bezpodmínečně půjčuje peníze státům, které by mohly České republice stav jejího rozpočtu jen závidět. Na druhé straně jsou to vždy dlužníci, kteří i přes veškerá rizika přistoupí na nevýhodné podmínky a sami sebe tím uvrhnou do dluhové pasti. Zároveň je potřeba dodat, že (vyjma Laosu) se doposud žádný ze států nevzdal ve snaze o umoření dluhu své kritické infrastruktury ve prospěch Číny. Maximálně jde o dlouhodobé pronájmy částí infrastruktury čínským firmám.
V souvislosti s dluhovou diplomacií se hovoří zejména o Srí Lance, Laosu, Malajsii a Keni.
Srí Lanka
Stavba a následná správa přístavu Hambantota nacházejícího se na jihu země představuje nejznámější a nejskloňovanější případ čínské dluhové diplomacie. Celý projekt je neodmyslitelně spjatý s postavou Mahindy Radžapaksy, bývalého premiéra a prezidenta země. Ten ve snaze získat politické body a zvýšit životní standard svého rodného regionu dojednal s čínskou Exim Bank mezi lety 2007 a 2012 úvěry v souhrnné výši přes jednu miliardu dolarů, jejichž prostřednictvím byla stavba přístavu financována. Stalo se tak navzdory tomu, že o výhodnosti projektu v dané lokalitě panovaly od počátku velké pochybnosti.
Srí Lanka s žádostí o poskytnutí úvěru nejprve oslovila jiné potenciální věřitele, mezi nimiž se nacházela například Indie a Asijská rozvojová banka. Kvůli nejisté profitabilitě celého projektu ale neuspěla. Z toho důvodu se následně obrátila na Čínu.
Jen pro srovnání, první úvěr ve výši zhruba 300 milionů dolarů byl Srí Lance poskytnut s úrokovou sazbou ve výši 6,3 %. Pokud by si vzala v dané době úvěr například od výše zmiňované Asijské rozvojové banky, dosahovala by úroková sazba maximálně 3 %.
Po dokončení přístavu se naplnily černé scénáře, které předpovídaly jeho nevýnosnost. Většinový vlastnický podíl byl v roce 2017, kdy už Radžpaksa nebyl v čele země, pronajat čínské společnosti CMPort. Ta za pronájem na 99 let zaplatila Srí Lance částku ve výši 1,12 miliardy dolarů. Paradoxem zůstává, že Srí Lanka za utržené peníze zaplatila dluhy jiným věřitelům, zejména ze Západu, přičemž dluh vůči Číně zůstal nezměněn.
Laos
Laos představuje další pikantní případ spolupráce s Čínou. Vyjednávání vedla nekompetentní vláda neuvědomující si možná rizika plynoucí z této spolupráce. A je to právě Laos, u něhož se parametry čínské dluhové diplomacie částečně naplnily.
Země se ve vleku rozvíjejících ekonomik jihovýchodní Asie taktéž rozhodla investovat do své zastaralé infrastrukturní sítě. Ukázkovým příkladem těchto snah bylo vybudování masivní železniční soustavy, přezdívané železnice Boten–Vientiane, mezi Čínou a Laosem. Tento projekt za zhruba šest miliard dolarů ve velké míře financovala čínská strana, zejména čínská Exim Bank.
Dalších cca 600 milionů dolarů si laoská vláda vypůjčila od čínských věřitelů na výstavbu více než 20 hydroelektráren. Celkově tak měla čínská strana financovat více než 700 infrastrukturních projektů ve výši 6,7 miliard dolarů.
