ANALÝZA | Není nic neobvyklého, že napjatě očekávaný summit mocných státníků nic nevyřeší. Nic nepřinese a jeho výsledkem je deklarace, se kterou jsou všichni spokojeni, jen si ji vykládají tak nějak po svém. Přesně takový summit se odehrál v pondělí v Paříži. Trvalý mír pro Donbas nepřinesl, vyřešení budoucího statusu obou „lidových republik“ také ne. Je ale fér rovněž říci, že vlastně ani nemohl.
Dojednané příměří, další odsun vojsk od frontové linie a dohoda o výměně zajatců podle principu všichni za všechny byly maximem toho, čeho se dosáhnout dalo. Strany šly do jednání s diametrálně odlišnými pozicemi.
Účastníci summitu se shodli na tzv. Minských dohodách jako jediném způsobu řešení konfliktu na Donbasu. Zároveň odsouhlasili i začlenění tzv. Steinmeierovy formule, která určuje pořadí kroků při implementaci těchto dohod. To by mohlo znít jako pozitivum, nicméně kvalitativně nejde o nic nového, navíc vše je zaobaleno do tradičního diplomatického jazyka ve stylu „vyjadřují podporu“ atd. Minské dohody platí už dávno, u Steinmeierovy formule jde o speciální status a následné demokratické volby na obou konfliktem sužovaných územích.
