Současná energetická krize, alespoň podle poněkud neexaktního přehledu názorů v článcích a diskuzích, má dvě konstanty. První z nich je, že Evropa a Green Deal mohou za všechno, druhou pak to, že Rusko je vítězem této krize. Zatímco první část výpovědi má jen omezenou platnost – stačí se podívat na prostý fakt, že krize se rozjela v Číně, hrozí i Indii, Brazílii a dalším zemím – skutečnost, že si Rusko za svůj plyn může účtovat mnohem více, se zdá být nesporná.
Jako první se o tom přesvědčilo Srbsko. Jeho prezident okázale prosil Vladimira Putina o „nejlepší cenu“ pro svoji zemi, aby dostal nabídku na 790 dolarů za tisíc kubíků. Situace ale není tak jednoduchá, jak se zdá. A nejde jen o to, že strmý růst cen postihl zemní plyn, u něhož na rozdíl od ropy neexistuje kartel OPEC+, který by reguloval ceny tak, aby nebyly ani příliš nízké, ani příliš vysoké.
Slabinou Ruska jsou aktuálně vztahy s Čínou a dodávky na tamní trh. Ty na rozdíl od Evropy pro Rusko zatím nepředstavují nijak zásadní položku. Podle ruských zdrojů dosáhly prodeje v roce 2020 jen něco kolem 4,5 miliard kubických metrů. Gazprom loni prodával Číně tisíc kubíků za 150 dolarů (což je jen o něco málo více, než za kolik dodával Evropě) s tím, že se cena bude vyvíjet podle cen ropy se zpožděním šesti až devíti měsíců. Vzhledem k enormní ceně infrastruktury, kterou musel vybudovat, není cenový rozdíl nijak markantní. Rusko je navíc z dodavatelů do Číny nejlevnější, zhruba na polovině toho, za co prodává Myanmar a o něco méně než v případě dalších dodavatelů, tedy Turkmenistánu, Kazachstánu či Uzbekistánu. Je na druhou stranu fér říct, že ceny se nedají úplně srovnávat, protože se do nich promítá, kromě jiného, i čínský podíl na nákladech na infrastrukturu atd.
Čína, která má sama nedostatek zemního plynu a musí jej draze „přetahovat“ Evropě, v současné době nakupuje „za levno“ maximum toho, co je z Ruska možné dostat. Na základě formule take or pay (odeber, nebo zaplať, pozn. red.), která stanovuje, že Rusko dodá 10 miliard kubíků za rok plus minus patnáct procent, může nakupovat až 11,5 miliardy kubíků, čemuž se snaží blížit. Způsob, jakým postupuje Čína, je logický. Jen ukazuje, že i proklamované přátelství má svá omezení ve chvíli, kdy jde o plyn. Na situaci v Evropě má čínský odběr jen limitovaný vliv, nejde totiž o stejná naleziště, která zásobují Evropu.
