Spojení Ruska a Číny může působit až jako koalice dvou mocností proti USA. Obě země hlasují velmi podobně v Radě bezpečnosti OSN, jejich rétorika je plná respektu k suverenitě, nezasahování do vnitřních záležitostí či nutnosti ukončit jednostrannou západní dominanci, a zároveň odmítání pojmů, respektive jejich západního pojetí, jako jsou lidská práva či liberální demokracie. Rusko se přitom netají tím, že chce patřit do první ligy světové politiky, spolu s Čínou a USA. Peking mu tento pocit dopřává, byť reálná situace je jiná. Projevuje se jak vyšší reálná síla Číny v porovnání s Ruskem, která činí v takových ukazatelích, jako je velikost populace či HDP, zhruba desetinásobek. A vzhledem k tomu, že Čína zaznamenává prakticky trvalý růst HDP, zatímco Rusko posledních deset let pouze stagnuje, rozdíl bude jen narůstat a s tím bude i narůstat závislost Ruska na Číně.
Logika sblížení obou zemí přitom existuje, a není jen v rovině ideologické. Rusko vyváží suroviny a zbraně, Čína je ochotně, zvláště tedy v případě surovin, nakupuje. Výborně se tak doplňují. Rusko zároveň chce zahraniční investice, ostatně, u nás slavná CEFC byla jen kousek od nákupu podílu ve státním gigantu Rosněfť. Celkový objem obchodu, a tedy i podíl Číny na ruském zahraničním obchodu roste, jüan se stává stále silnější měnou v rezervách centrální banky atd. Zároveň jde ale o nepříliš rovnoprávné partnerství. Zatímco Čína je pro Rusko s osmnáctiprocentním podílem na celkovém obchodním obratu nejvýznamnějším partnerem, pokud bereme jednotlivé státy, Rusko pro Čínu znamená pouhá dvě procenta exportu a o něco málo více co se týče importu. Je tak desátým nejdůležitějším partnerem. Podobně i komoditní struktura nevypadá pro Rusko nijak zvláště dobře, když vyváží primárně suroviny a dováží stroje a zařízení.
Dá se přitom očekávat, že propojení Ruska a Číny poroste. Důvodem jsou především technologie, jejichž zdrojem byl doposud pro Rusko Západ. Po sankcích v roce 2014 se taková možnost výrazně zúžila a Rusko se tak muselo přeorientovat na jiné zdroje. Těch reálných, které by byly schopny dodat dostatečně pokročilé technologie a příliš se neohlížely na americké či obecně západní hrozby, zase tolik není. A vlastně ani o Číně to nelze říci úplně. Volba je to přitom velmi jednoduchá, musela by vyměnit Západ za Rusko, což se jí v současné době nevyplatí. Rusko navíc nemá příliš příležitostí, kam jinam své suroviny vyvážet. V Evropě se nějaký prudký ekonomický růst očekávat nedá, na asijských trzích panuje ostrá konkurence dalších dodavatelů.
