Většina dopravní či energetické infrastruktury ve střední a východní Evropě vede z východu na západ. Dálnice, plynovody i prosté „dráty“ vysokého napětí. Není to náhoda, za dob Sovětského svazu byl tento směr ten jediný důležitý, ovšem ani za více než třicet let od rozpadu bloku většina tehdejších satelitů svou infrastrukturu severo-jižním směrem nedokázala vystavět, za což platíme mimo jiné i v současné energetické krizi nedostatečnou diverzifikací zdrojů. Projekt Trojmoří, jehož členy je dvanáct zemí střední a východní Evropy včetně Česka, je příležitostí, jak to změnit. A to navzdory tomu, že má celá iniciativa „cejch“ mocenské hry Polska vůči Bruselu.
Praktické počátky projektu Trojmoří (3SI – Three Seas Initiative) se datují do roku 2015, kdy základy iniciativy položili polský prezident Andrej Duda a chorvatská prezidentka Kolinda Grabar-Kitarović; východiskem byla právě snaha o větší rozvoj severo-jižní infrastruktury v zemích východního křídla Evropské unie a vyrovnání „hrací plochy“ se starými, západními zeměmi Evropské unie.
„Jednak chceme dohnat západní Evropu ve výstavbě infrastruktury, zároveň ale plánujeme vytvořit lepší podmínky pro podnikatele i turisty v oblastech komunikace, dopravy, ekonomického rozvoje a k zajištění energetické bezpečnosti,“ shrnul polský prezident Duda hlavní myšlenky iniciativy během jejího summitu ve slovinském Brdo pri Kranju.
Ne všichni však Polsku tento motiv věřili, anebo dosud věří. Prakticky už od svého vzniku iniciativa čelila výhradám, že se jedná o mocenskou hru Varšavy, která chce, alespoň podle kritiků, vytvořit politickou protiváhu Berlínu, respektive Bruselu, se kterým mělo Polsko po nástupu strany Právo a spravedlnost k moci vleklé spory.
Tyto obavy se podepsaly i na vlažném českém přístupu. Tehdejší ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek směrem k iniciativě prohlásil, že prohlubování příkopů mezi Západem a Východem je „kontraproduktivní a radikalizace ‚některých‘ zemí Visegrádu vůči Německu a EU ničemu nepomáhá“; až postupem času a dalších vlád se tento postoj Česka proměnil a v programovém prohlášení vlády Petra Fialy už je iniciativa podpořena, byť pouze strohou větou „hlásíme se ke spolupráci“.
Obavy z toho, že „Poláci kují pikle proti Bruselu“, však i přes názory některých okrajových politiků v posledních letech začaly vyprchávat. S invazí Ruska na Ukrajinu se navíc ukázalo, že mnohé z toho, co země Trojmoří artikulují, zejména (na základě jejich historické zkušenosti) obezřetnost vůči Rusku a snahy o energetickou diverzifikaci, dává větší smysl než německá historická snaha o prohlubování spolupráce s Ruskem (viz plynovod Nord Stream 2).
„V českém veřejném prostoru se iniciativa Trojmoří často skloňuje ve smyslu, že se jedná o projekt, který si vymysleli Poláci k prosazování své agendy a my jim v tom jen budeme sekundovat. To je ale nesmysl, podstata projektu je zcela někde jinde,“ argumentuje bývalý diplomat a senior fellow CEVRO Institutu Jaroslav Kuchyňa.
Přidává se i výzkumník Pavel Havlíček, analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). „Je jasné, že polské ambice v regionu střední a východní Evropy zdaleka převyšují ambice dalších zemí Visegrádské skupiny, včetně těch českých. Myslím, že pro Polsko jsou investice v regionu střední a východní Evropy a další emancipace regionu sice výhodné, ale to by tak zároveň mělo být vnímáno z pohledu EU a Bruselu, takže vnímám spíše komplementaritu než rozdělenost,“ vysvětluje Havlíček pro INFO.CZ.
Ostatně, jak zástupci Německa, tak i Bruselu se summitů Trojmoří účastní a že se nejedná o politickou alternativu EU podle Havlíčka ilustruje i přístup Spojených států, který zůstává „spíše vlažný a v tomto smyslu opatrný, aby k podobnému dělení na evropské půdě nedocházelo“. Ostatně, není to v jejich zájmu.
Přesto Spojené státy iniciativu Trojmoří podporují – nikoliv jako politický protipól Bruselu, ale právě jako jeho doplnění a posílení. Donald Trump iniciativu během summitu ve Varšavě před pěti lety podpořil osobně, Spojené státy přislíbily do fondu spojeného s iniciativou Trojmoří přispět miliardu dolarů a i když je přístup současné Bidenovy administrativy podle Havlíčka opatrnější, projekt Trojmoří má stále jejich přízeň.
Z pohledu pohledu USA jde přitom o pragmatismus na několika rovinách. Jednou z nich byla v prvopočátku sázka na to, že státy Trojmoří budou dobrovolně či nuceně omezovat svou závislost na dodávkách energií z Ruska a namísto toho budou hledat jiné dodavatele – včetně těch z USA. Jak ukázal vývoj po napadení Ukrajiny Ruskem a odstavení řady zemí od ruského plynu, šlo o velmi dobrý „kalkul“.
Pro Spojené státy je však podpora Trojmoří i strategickou otázkou. Posílení infrastruktury ve střední a východní Evropě totiž znamená jak blok proti ruskému vlivu, tak i proti čínským expanzivním projektům, jako je nová Hedvábná stezka (Belt and Road Initiative, BRI). Pokusy o pronikání čínského kapitálu do významných evropských infrastrukturních projektů jsou přitom na denním pořádku, z poslední doby si pozornost získala například snaha o ovládnutí přístavu v německém Hamburgu.
