Překotný úprk z Kábulu právem oživuje vzpomínky na Saigon 1975, kdy poslední Američané a jejich spojenci utíkali z jižního Vietnamu. A to navzdory tomu, že prezident Joe Biden sliboval, že tomu tak nebude. A nejde přitom pouze o záběry letících helikoptér a ve zmatku prchajících civilistů. S Vietnamem lze skutečně najít řadu paralel i v tom, proč dvacetiletá mise budování státu končí takovým fiaskem.
Ano, prezident Biden má pravdu v tom, že nyní nejsou diplomaté, jejich místní síly a občané západních zemí evakuováni na lanových žebřících ze střech a že tisíce zoufalých Afghánců se netlačí přímo na americké ambasádě. V Kábulu také zatím naštěstí neprobíhají silné boje jako v Saigonu. Jinak je ale situace velmi podobná a důležité paralely najdeme nejen v současných symptomech a obrazech krize, ale i v příčinách, proč afghánská vláda dopadla stejně jako ta jihovietnamská.
Jihovietnamská armáda po stažení ozbrojených sil USA odolávala celé tři roky (podobně jako ta vedená komunisty v Afghánistánu po stažení Sovětů) náporu svých nepřátel a nesesypala se jako domeček z karet jako současný afghánský kabinet. To je dobré si připomenout s ohledem na 88 miliard dolarů investovaných do budování a podpory afghánských ozbrojených sil. Za rychlým kolapsem vládní armády stojí nejen úpadek morálky a chuti bojovat, ale i rychlé stažení mnoha amerických a dalších zahraničních kontraktorů, kteří zajišťovali její logistiku a opravy, což se v první řadě týkalo letectva. Nezodpovězenou naléhavou otázkou „co by bylo kdyby“ zůstává, zda by dva a půl tisíce Američanů a osm tisíc vojáků NATO dokázalo dlouhodobě zabránit současnému převzetí moci Tálibánem, jemuž může následovat návrat chaosu 90. let.
16 August , 2021, Hamid Karzai international Airport. pic.twitter.com/DiPlvnsaaZ
— BILAL SARWARY (@bsarwary) August 16, 2021
Selhání malé a rychlé války
Na druhou stranu paralel s vietnamským konfliktem, jehož tragický dopad a daň na civilistech připomněl nedávno i skvělý dokumentární seriál Vietnam War, ale najdeme celou řadu. V obou zemích došlo k něčemu, co bývá označováno za nekontrolovatelnou militarizaci konfliktu a zahraničního angažmá (creeping mission). To bezesporu konflikt místy prodloužilo a učinilo krvavějším oproti původním odhadům „malé a rychlé“ války. Na svém vrcholu působilo pod Hindúkušem jen v rámci americké armády 110 tisíc vojáků a vojaček, ve Vietnamu to bylo až k půl milionu. Navzdory tomu se dlouhodobý vojenský obrat, neřkuli porážka guerilly, nikdy nezdařil a konflikt se stal jen krvavějším pro všechny strany a v první řadě civilisty.
