Ve čtvrtek 10. června oznámil francouzský prezident Emmanuel Macron ukončení osmileté vojenské operace Barkhane, která měla za cíl pomoci pěti státům Sahelu, především však Mali, v boji proti teroristickým skupinám. Její ukončení znamená konec nejdůležitější francouzské vojenské mise v zahraničí. Operace, jež si sice připsala několik vrtkavých úspěchů, rychle zabředla do gerilové války, ve které se Francouzům nikdy nepodařilo dostat situaci plně pod kontrolu. Z Mali se tak stal „francouzský Afghánistán”. Operace Barkhane není příliš známá, avšak její ukončení může mít dalekosáhlé důsledky jak pro Sahel, tak pro Evropu.
Začátky operace Barkhane
Vraťme se nejprve k začátkům operace Barkhane, jež se týká států Sahelu, tedy zemí nacházejících se na jihu Sahary. Francie je s těmito státy dlouhodobě spojena. V minulosti patřila oblast Sahelu do její koloniální říše. Svůj vliv si zde však udržela i po jejím rozpadu a následném vzniku nezávislých států. V roce 2012 se bezpečnostní situace v Sahelu, a především pak v Mali, vyostřila, neboť Tuaregové, jeden z berberských národů, se společně s džihádistickými skupinami rozhodli vytvořit na severu země vlastní nezávislý stát Azavad. Malijská vláda, která neměla situaci pod kontrolou, se obávala vojenského převratu, a požádala o pomoc právě Francii. Bývalý francouzský prezident François Hollande žádosti vyhověl a v roce 2014 se realizovala operace Barkhane, která znamenala vyslání 3 000 francouzských vojáků do tohoto regionu. Francouzská vláda stanovila pro operaci Barkhane dva hlavní cíle: zastavení rozpínavosti islámských skupin v regionu a vycvičení vládních jednotek tak, aby mohly převzít kontrolu nad situací.
Konflikt, jenž započal v Mali, se však nezadržitelně rozšířil i na území okolních států. Z tohoto důvodu operace Barkhane nakonec probíhala v pěti zemích, kromě Mali ještě v Burkině Faso, Čadu, Mauritánii a Nigeru. Tyto státy vytvořily skupinu „G5 Sahel“, v rámci níž koordinují své protidžihádistické operace. V Mali nejsou přítomny jen francouzské vojenské síly, ale i přes 15 tisíc mírových sil OSN.
Francouzský Afghánistán
První rok působení francouzských jednotek by se dal označit za relativně úspěšný. Podařilo se jim především zamezit nástupu islamistů a možnému dobytí Bamaka, hlavního města Mali. V následujících dvou letech se však situace začala zhoršovat, a to zvláště v centrálním Mali, kde začal působit Islámský stát, který překvapivě rozvinul spolupráci s místní odnoží al-Káidy. V okamžiku, kdy Francouzi pochopili, že se jim nepodaří vymýtit džihádistické skupiny, soustředili se spíše na udržení celkové situace. Francie se snažila čelit vojenskému fiasku navyšováním počtu vojenských sil až na celkových 5 100 vojáků, což je navýšení téměř na dvojnásobek od počátečního stavu. Pro představu, jde o jednu třetinu francouzských vojáků v zahraničí.
I přes tyto snahy se situaci nepodařilo dostat plně pod kontrolu. Spíše naopak. Islamisté přešli na gerilový způsob boje. Současně začali ve velkém pašovat zbraně, drogy a lidi, což jim zajistilo značné finanční prostředky. Naopak Francouzi se v neznámém a náročném terénu dokázali jen těžko prosazovat proti velmi mobilnímu nepříteli. Za největší francouzské úspěchy lze považovat občasné zabití některého z čelních představitelů nějaké teroristické organizace. Tyto úspěchy jsou však spíše pomíjivé, neboť džihádistickým skupinám se vždy podařilo relativně rychle nahradit zabitého vůdce.
Naopak, jejich útoky na vojenské a civilní cíle se zintenzivnily. Jen mezi lety 2016 a 2020 byl nárůst těchto útoků až pětinásobný. Nevládní organizace ACLED, specializující se na sběr dat z krizových lokalit, uvádí, že od roku 2013 bylo zabito v regionu přes 8 000 civilistů a více jak dva miliony jich bylo nuceno se vystěhovat. Francouzské ztráty se vyšplhaly na 55 zabitých vojáků. Finanční náklady dosáhly 880 milionů eur, tj. 22,5 miliard korun, jen za rok 2020.
Francie se proto snažila získat pomoc od svých evropských partnerů. V rámci operace Barkhane vznikla operace Takuba. Jejím cílem bylo zapojit další evropské státy do řešení konfliktu v zemích Sahelu. Operace Takuba byla však od začátku přijímána s velkou skepsí. První návrhy vznikly už v roce 2018, ale malá ochota evropských zemí podílet se na operaci brzdila plány. Trvalo dva roky než Francie přesvědčila 13 zemí, aby se do Takuby zapojily. Česká republika se podílí 60 vojáky. Naproti tomu Německo se rozhodlo této operace vojensky vůbec neúčastnit.
