Německá politika vůči Rusku má dlouhou a v některých fázích i kontroverzní historii: Rusko a Německo představovaly v dějinách ekonomickou symbiózu mezi průmyslovým státem a exportérem surovin. Putinova agrese však mnohé změnila, vysvětluje JUDr. Vladimír Handl, CSc., odborník na německé vztahy z Katedry německých a rakouských studií FSV UK.
Moderní německá politika se v 70. letech snažila najít se SSSR mírový modus vivendi, podpořený rozvojem hospodářské spolupráce, zejména formou dovozu plynu a nafty do SRN. Po konci studené války se navíc německá politika plně soustředila na transformaci jak SSSR/Ruska, tak vzájemných vztahů.
Motto německé politiky bylo: bez mírového a spolupracujícího Ruska nebude v Evropě možný trvalý mír. Navíc, Rusko bylo v globální soutěži s Čínou a USA vnímáno jako poslední dodatečný zdroj velikosti Evropy – lidský, surovinový, vědecký, technologický, tržní. Německo proto do anexe Krymu a ruské agrese v Donbasu 2014 provádělo de facto jakousi „Russia – first-policy“ a vsázelo na princip „Wandel durch Handel“, tedy systémovou změnu v důsledku hospodářských vazeb Ruska s Německem, EU, WTO atd.
Tato politika v roce 2014 skončila a paradigma německé politiky se podstatně změnilo: Berlín se začal daleko více angažovat v Ukrajině, nová německá „Ostpolitik“ byla do značné míry „Ukraine-Politik“ (Německo se stalo největším individuálním sponzorem transformace Ukrajiny) a daleko větší pozornost udělilo bezpečnostním zájmům východních sousedů-spojenců v NATO a v EU. Německo akceptovalo fakt, že se NATO musí vrátit ke koncepci odstrašení Ruska.
Motto německé politiky bylo: bez mírového a spolupracujícího Ruska nebude v Evropě možný trvalý mír.
Skončilo tzv. strategické partnerství s Ruskem (z roku 2000) a modernizační partnerství (z roku 2006) – Německo se vzdalo představy o tom, že putinovský režim může být politickým partnerem, který se řídí podobnými principy, jako západní demokracie, a že chce být součástí současného bezpečnostního uspořádání. Navíc se Německo stalo cílem ruské tzv. hybridní války – hackerských útoků, informační války, vztahy zatížila vražda Gruzínce Zelimchana Changošviliho (2019), kterou německý soud označil za akt „státního terorismu“, následovalo otrávení Alexeje Navalného (2020). Putinovský agresivní revizionismus navenek a jeho rostoucí brutalita doma měly na německou politiku zásadní vliv.
Co nicméně zůstalo, byla maximální snaha o zastavení bojů a management rusko-ukrajinského konfliktu, a to i za cenu asymetrických dohod Minsk I. a II., které byly pro Ukrajinu velmi nevýhodné, měly však z německého pohledu konflikt alespoň zmrazit. Německo ve snaze o ekonomickou výhodu, ale také o „omezení škod“ a prevenci dalšího sklouzávání Ruska k agresivní politice dokonce zvýšilo svou energetickou závislost na Rusku. Podpořilo výstavbu Nord Stream 2 a dokonce povolilo koncernu BASF prodat Gazpromu největší německé zásobníky plynu (2015).
