Ropná krize roku 1974 rozjela ve Francii nevídaný rozvoj jaderné energie. Energetická nezávislost byla hlavním motorem tohoto procesu. I v dnešní kritické situaci – jak geopolitické, tak klimatické, to Francii dává strategickou výhodu ve srovnání s řadou jiných evropských zemí.
„Konec dějin“ Francise Fukuyamy a liberální euforie po skončení studené války způsobily, že jsme na zásadní strategický význam energetické nezávislosti a bezpečnosti zapomněli. Liberální kapitalismus a globalizace měly být zárukou míru; „McDonaldsová teorie“ amerického publicisty Thomase Friedmana se stala slavnou: „Žádné dvě země, které měly McDonald's, proti sobě nevedly válku od doby, kdy každá dostala svůj McDonald's“. Své přesvědčení podpořil Friedman prohlášením, že když země dosáhne ekonomického rozvoje, kdy má střední vrstvu dostatečně silnou na to, aby podporovala síť McDonald's, stane se „zemí McDonald's“ a nebude už mít zájem válčit.
Příkladů, které tuto teorii staví na hlavu, bylo za posledních 20 let bezpočet. Byla ale tak sympatická a pohodlná, tolik v souladu s dominující liberální ekonomickou doktrínou, že ukolébala západní, a zejména evropské politické elity, vyhovovala ambicím velkých nadnárodních společností, nemluvě o finančním průmyslu bez hranic. Rána, kterou jí dala ruská invaze na Ukrajinu, byla věřme smrtelná pro jednu naivní teorii, ale – což je mnohem závažnější – tahle rána je tvrdým probuzením do nové, neznámé, nečekané reality pro naše politické elity i pro nás pro všechny.
V oblasti energetické závislosti na Rusku Evropa za posledních 20 let neudělala nic pro to, aby tuto závislost snížila. Když se dovozy do západní Evropy dařilo zajistit v době studené války, proč by tomu tak nebylo po jejím skončení? Investice velkých západních energetických společností do rozvoje nových nalezišť ropy a plynu v Rusku rostly a pomohly Rusku dosáhnout v roce 2019 historicky rekordní těžby ropy i mírný, ale trvalý růst těžby plynu v posledních dvaceti letech (s výjimkou propadu v letech 2009-2010 v důsledku globální finanční krize).
I když se v posledních dvaceti letech mluví hlavně o obnovitelných zdrojích a energetické transformaci, spotřeba plynu EU po mírném poklesu v letech 2000-2013 od roku 2014 znovu roste, zejména v důsledku substituce uhlí plynem, a je prakticky na úrovni roku 2000. A protože těžba plynu v Evropě nezvratně klesá a bude klesat dál, nutně roste dovoz, který snižuje energetickou nezávislost Evropy. Co se týče ropy, je EU závislá na dovozu prakticky stoprocentně.
Dilema německé vlády a vítězství reálpolitiky
Rusko je nejvýznamnějším dodavatelem ropy i zemního plynu do EU, skoro 3 % ropy a přes 40 % plynu. Objemově byl dovoz plynu z Ruska do EU v roce 2019 srovnatelný s rokem 2000. Největší spotřebu plynu v EU má Německo (skoro čtvrtina spotřeby EU), následované Itálií a Francií (spotřeba Francie je asi poloviční ve srovnání s Německem). Ovšem Francie a v menší míře i Itálie mají dovoz plynu podstatně více diverzifikovaný, zatímco Německo dováží veškerý plyn plynovody (žádný terminál na dovoz zkapalněného plynu) prakticky jen ze tří zemí: z Ruska (55 %), Norska (30 %) a Nizozemí (13 %). Nizozemská produkce je v terminálním poklesu – za posledních 5 let klesla o 55 %. Norská produkce od roku 2017 také klesá. Jak jsem uvedl v nedávném článku pro INFO.CZ, německá Energiewende potřebuje stále rostoucí množství plynu jako zálohu svých obnovitelných zdrojů, a to o to víc, že usiluje o rychlý odchod z jádra a o odstavení uhelných elektráren. Jedinou cestou je zvýšení dovozu z Ruska, proto Nord Stream 2.
Ale nezapomínejme ani na uhlí; přes 50 % spotřeby černého uhlí EU dovážíme z Ruska. Největším dovozcem je znovu Německo – skoro polovina dovozu EU. Nižší výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů v roce 2021 oproti roku 2020 v důsledku horších meteorologických podmínek spolu s vysokými cenami plynu, při kterých bylo výhodnější vyrábět elektřinu z uhlí (nehledě na vysoké ceny emisních povolenek), měla v Německu za následek růst výroby elektřiny z černého uhlí o 26 % a z lignitu o 18 %. Růst spotřeby uhlí se očekává i v roce 2022 s ohledem na vysoké ceny plynu.
Dilema německé vlády v kontextu ruské agrese na Ukrajinu je strašlivé: přijmout sankce, které by vedly k zastavení dodávek energie do Německa, by mělo za následek možná blackout a rozklad německé ekonomiky, o sociálních dopadech nemluvě. Odmítnout sankce znamená naopak financovat ruskou agresi. Zvítězila „reálpolitika“, dnešní společnost bez energie prostě nemůže fungovat. Podobný postoj zaujala i Itálie, také hodně závislá na dodávkách plynu z Ruska. Evropská komise ve středu 2. března uvedla, že vylučuje sedm ruských bank z mezinárodního systému zasílání zpráv SWIFT, ale nezahrnuje ty, které zpracovávají platby za energie – především Sberbank a Gazprombank. Plyn tedy zatím z Ruska do Evropy nadále proudí, dokonce i přes Ukrajinu.
