Slovensko bude mít na podzim (nejspíš) novou vládu a (zcela jistě) řadu starých problémů. Problémů, které nová vláda nevyřeší, protože jí bude chybět koaliční průraznost, anebo v horším případě bude tyto problémy zcela ignorovat.
V neděli večer se ošívám v bývalé centrále mečiarovské HZDS v Banské Bystrici. Se dvěma stovkami lidí čekáme na vystoupení lídra „antificovské fronty“ a současně šéfa Progresivního Slovenska (PS) Michala Šimečky. Než se vyhoupne na podium, těkají mi oči mezi stropem sálu, jež stále „zdobí“ pěticípá hvězda a jeho stěnami, kde jsou zase patrné reliéfy srpu a kladiva.
Propriety PS, druhé nejsilnější strany na Slovensku, v těch kulisách působí až nepatřičně. Na pódiu kobereček, pohodlná sofa, výrazná lampa s měkkým světlem. Našinec by čekal namísto politické debaty spíš Show Jana Krause.
V tomto případě je však moderátor o poznání méně cynický, jeho role se v zásadě omezuje jen na nadhazování otázek na smeč ústřednímu tandemu kandidátky PS.
„Ano, zdejší kraj máme v srdci.“
„Jistě, známe jeho problémy. Víme, co místní trápí.“
Lídr Šimečka se svou „dvojkou“ Lucií Plavákovou působí civilně. Místně. Vědí co říkat, na jaká témata položit důraz. A co je důležité, nepůsobí dojmem, jako když „papaláši z Bratislavy“ vyjeli nabrat hlasy do regionů, jež jsou od hlavního města často mentálně tolik vzdálené.
Slovenský mikrokosmos
V příštích devadesáti minutách oba budoucí možná-ministři zvedají hlavní problémy současného Slovenska a ukazují, kudy na ně. Jak probudit ekonomiku. Resuscitovat zdravotnictví. Jedním dechem však zároveň připouštějí, že to nakonec není ani tolik o programu. „Problém současného Slovenska není absence programu. Problém je způsob, jakým se zde vládne. A problém je, že namísto přijímání rozhodnutí na základě argumentů či kompromisů vznikají rozhodnutí z hádek a z chaosu,“ míní Šimečka.
Konstruktivní, „opatrně optimistickou“ náladu v sále stejně – v duchu zmíněného chaosu – přehluší eskapáda návštěvníka-provokatéra, který v jasně zeleném nátělníku, dost možná inspirován Jiřím Kajínkem, rázně míří do první řady a urputně se hlásí o mikrofon.
„Nebojte, já po vás vajíčka házet nebudu, ale…“ uvádí svůj nezastavitelný proud monologu – ochranka v rychlosti zašermuje očima –, ve kterém přeskakuje od migrantů, přes drogové dealery k sexuálním minoritám a zase zpět. Sál pomalu pohltí emoce, předchozí přísliby pragmatické, stabilní vlády jsou najednou ty tam.
Robotnický dom se v tu chvíli stává jakýmsi mikrokosmem předvolební kampaně celého Slovenska. Země, jež čelí kolabujícímu zdravotnictví, bezprecedentní „válce policajtů“, obřím rozpočtovým schodkům a všudypřítomné korupci. V jakém kontrastu je proti tomu předvolební kampaň, která se ponejvíce točí okolo medvědů, migrantů a sexuálních minorit.
I pro Čecha, „smějící se bestii“ naočkovanou cynismem naší poslední prezidentské volby, jde o kampaň buranskou a nenávistnou. Banskobystrický národní socialista Marian Kotleba si se svými pohrobky z Republiky oblepil kraj billboardy vyhánějícími ukrajinské uprchlíky, slovenští lidovci zase s Kollárovou „Sme Rodinou“ získávají hlasy útoky na jakékoliv sexuální menšiny, které jsou pro ně morem společnosti.
Dárek od Orbána
A trojnásobný premiér Robert Fico, lídr současných průzkumů a obchodník se strachem, ten je zcela samostatnou kategorií. O to spíš, že jeho kampaň získává vydatnou pomoc ze zahraničí, od maďarského premiéra Viktora Orbána, který před dvěma měsíci propustil z maďarských vězení asi tisícovku převaděčů. Jaké překvapení, že Slovensko nyní čelí migrační vlně, kterou SMER a další ve své volební kampani ochotně využívají.
„Pochopitelně že v tom vidíme velkou pomoc Viktora Orbána Ficovu SMERu – ostatně sám maďarský premiér se vyjádřil ve smyslu, že ‚když může, pomůže’,“ hodnotí o pár dní později na bratislavské debatě Denníku N bývalá ministryně spravedlnosti Mária Kolíková z „pětiprocentní“ strany SAS. „Maďarsko zjevně chce, aby migrace byla tématem slovenské předvolební kampaně – to není o tom, že bychom si to vybrali, záměrně se nám to téma podsouvá.“ Inu, „vrtěti převaděčem“.
