Tohle je deník člověka, který se po pětapadesátce rozhodl procestovat s batohem na zádech svět. V Česku byl špičkovým manažerem, ale už toho měl dost. Všechno zavřel a prodal. Doma zamkl a vyrazil s batohem a 20 kilo na zádech, bez termínů a bez cíle. Čtěte postřehy a zážitky z jeho cesty kolem světa. Thajsko – díl šestý.
Opustili jsme Ko(h) Chang a na cestě do Bangkoku je zastávka v městečku Trat. Malé město, kde si po předchozích zkušenostech předem zajistíme správný autobus ze správné stanice (je jenom jedna) do Bangoku. Přespíme, abychom ráno vyrazili prvním, doufejme správným, autobusem. Ubytování je pěkné, ale domácí jsou zatím nejméně příjemní. Asi je to tím, že jsme v Tratu prakticky nenarazili na turisty. Ani na tržišti, které je jediné ve městě.
Poprvé se mi stává, že mě někdo upozorňuje na to, že nedodržuji nesmyslné nařízení, jak má být správně nasazená rouška. Mimochodem, během diskusí s cizinci, kteří žijí v Thajsku delší dobu, jsem se dozvěděl, že mnozí Thajci jsou přesvědčeni, že čínský virus jim do Thajska zavlekli bílí cizinci. Protože ve městě nejsou turisté, nepočítám-li nás, tak zde nejsou kavárny, žádné masážní salony, je zde minimum restaurací a stánků s pouličním jídlem (street food).
Ráno vyrážíme autobusem do Bangkoku, nebo také Krung Thepu.
One night in Bangkok makes a hard man humble. Not much between despair and ecstasy…
Bangkok… na ploše asi 17krát větší než je Praha, žije (nejsem si jistý, jestli se dá tomu říkat život) tolik lidí jako v celém bývalém Československu. Plus mínus 15 milionů lidí.
Už příjezd do betonové džungle dává tušit, že to bude úplně jiná zkušenost než ostrovy.
Ubytování máme na skvělém místě nedaleko hlavního železničního nádraží blízko vodního kanálu a asi 1 km od řeky. I vodní toky jsou zde uzpůsobené pro dopravu. Ovšem nádraží je v Bangkoku několik.
Nesmyslné opatření nosit roušky všude je zde stejně úporně dodržované jako v x dalších státech. Pokud vám mozkové buňky neosvěží opětovně vdechovaný kysličník uhličitý, plísně a další látky obsažené ve vlhkém hadru na obličeji, tak zde k nim přidáte i velmi vysokou koncentraci smogu z dopravy, průmyslu, zplodin z nekonečného množství hořících propanbutanových lahví, plynů z odpadků, chemikálií a z dalších výdobytků našeho pokrokového způsobu života.
Pobyt vám zpříjemní i značná obliba všech možných dopravních prostředků s vymontovanými tlumiči hluku z výfuků a stařičké autobusy, které kromě nafty spalují asi i mrtvoly, mám-li soudit podle hustého černého, zapáchajícího kouře, který za nimi zůstává.
V Bangkoku se žije na ulicích. Bydlíme nedaleko čínské čtvrti (je to v podstatě město ve městě), takže večer po příjezdu vyrážíme tam. Stánky zabírají veškerý prostor na chodnících, i část několika proudových silnic s nepřetržitým hustým provozem. Stolky, u kterých sedí lidé, jsou v jízdní dráze automobilů, skútrů, tuk-tuků, autobusů, nákladních aut. Nákladní auta, autobusy, auta, tuk-tuky a skútry se kolem stolujících někdy pohybují i rychlostí nad 60km/h v několika pruzích za zběsilého kličkování.
Dopravní předpisy v Thajsku mají totiž asi stejnou váhu jako názory Pepíka z hospody Na růžku v Řitce na kvantovou fyziku.
Stolující jsou pro zvýšení své bezpečnosti během konzumace odděleni od aut tenkým provázkem. Někdy ani tím ne. Aby se strávníkům nic nestalo, tak musí mít nasazené roušky, když zrovna nekonzumují. Na což dohlíží thajská policie…
