Tohle je deník člověka, který se po pětapadesátce rozhodl procestovat s batohem na zádech svět. V Česku byl špičkovým manažerem, ale už toho měl dost. Všechno zavřel a prodal. Doma zamkl a vyrazil s batohem a 20 kilo na zádech, bez termínů a bez cíle. Čtěte postřehy a zážitky z jeho cesty kolem světa. Thajsko – díl pátý.
Minule jsem ukončil příběh z Chiang Mai konstatováním, že cesta na Ko(h) Chang nebyla tak jednoduchá, jak se původně zdála. Let z Chiang Mai byl bez problémů s obligátním hlášením, že cestující nemají odnášet součásti letadla domů ani nikam jinam. Postupným odnášením věcí by se ovšem dalo klidně smontovat na jiném místě letadlo, které by nemuselo být o tolik nebezpečnější než proslulý 737 MAX od Boeingu. A z hlediska duševní pohody je mnohem lepší zahynout v letadle, které jste si zfušovali sami, než v tom, které vám zfušoval někdo jiný.
Na internetu jsem se taky dozvěděl, z kterého autobusového nádraží v Bangkoku jede autobus do města Trat. Pak už jenom další autobus nebo minibus a trajekt, to vše za jeden den.
Po příletu do Bangkoku jsem se pro jistotu na letišti zeptal velmi milé paní nebo slečny na informacích, jestli mám správné údaje o autobusu do Tratu. Byla milá, navíc místní, takže když mi opakovaně tvrdila, že nejlepší je autobus z úplně jiného nádraží než to, které jsem našel na internetu, neměl jsem důvod pochybovat.
Standardní dilema lidí, kteří vedou nebo řídí jiné lidi – kdy věřit vlastnímu úsudku a kdy jiným, tj. odborníkům.
Na její doporučení jsme se přepravili autobusem na udané autobusové nádraží. Slečna/paní měla pravdu. Autobus z nádraží do Tratu skutečně jezdí. Ale jenom jednou denně, v 7.30. My jsme ovšem byli na letišti ve 13.00.
Autobusové nádraží, odkud jezdí autobusy do Tratu častěji, je někde úplně jinde.
Naštěstí na jakémkoliv autobusovém nádraží není problém okamžitě získat informace o dalších možnostech dopravy.
Pokud umíte plynně thajsky.
Zatím jsem se od „Sawadee Khap“ (univerzální pozdrav) a „Khapun Khap“ (děkuji), obojí přepis do angličtiny, moc kvůli lenosti neposunul, takže trčíme na nádraží, kde se všichni plynule na nás thajsky v rouškách usmívají (asi) a já na ně taky, ve všech jazycích, které umím.
Ovšem ani v zemi úsměvů vás samotný smích z bodu A do bodu B nedostane. Nádraží jsou veřejná, ale často jsou na nich spousty přepážek soukromých dopravců, tudíž hledáme nějaké možnosti.
Objevujeme okénko s nápisem Pattaya. Což má být rekreační oblast na cestě do Tratu. Kupujeme lístky a autobus kolem 14.30 vyráží. Cílem je přespat v Pattaye, případně si užít pár dní pobytu ve skvělé přímořské oblasti (podle recenzí) a pak se dostat na Ko(h) Chang.
Příjezd do Pattaye mění naše plány. Už z dálky se to zdá být asi tak příjemné místo pro rekreaci jako Jižní město v Praze (nic proti Jižnímu městu, dost dlouho jsem tam v paneláku bydlel, ale na přímořskou rekreaci to úplně není). Ovšem autobus zde končí. Náhodou, díky ochotnému pánovi, zjistíme, že z jiného místa jede minibus do Rayongu, město směrem na Ko(h) Chang.
Rayong je sympatické přímořské letovisko, kde koupající zároveň dostanou zcela zdarma při koupání i kompletní ochranu před UV zářením s faktorem asi 10 000.
Před několika dny totiž z místní rafinérie uniklo kolem 400 000 litrů ropy do moře. To bylo podle původních zpráv, pozdější mluví jenom o 50 000 litrech.
Jde jenom o jeden únik. Nic speciálního… z údajných více než 200 oficiálně přiznaných „příhod“ úniku ropy do thajských moří za posledních 50 let. Čtyři a více ročně jenom v Thajsku. Na celém světě mezi lety 1970 a 2016 uniklo do moří asi 5,73 milionů tun ropy z lodních havárií nebo nehod na těžebních plošinách. Jde pouze o přiznané nebo zjištěné úniky.
Běžné úniky nikdo nepočítá a nejsou v tom úniky na suché zemi z potrubí, rafinérií, cisteren apod.
Nejsem příznivcem pleťové kosmetiky, takže je jasné, že Rayong je jenom další zastávkou na cestě na Ko(h) Chang.
Ovšem cesta do Rayongu trvá mnohem déle, než jsme očekávali, je už večer a žádné další spoje do Tratu nejedou. Takže rychle sehnat ubytování na místě. Nejbližší, celkem pěkný hotel, kde svítí světlo asi ve 3 pokojích z cca 60, nás odmítne s tím, že mají plno.
Což je pravda, mají hotel plný vzduchu.
Takže jdeme pěšky, potmě, s těžkými batohy, do 3km vzdáleného hotelu, který jsme během večeře rezervovali.
Hotel byl příjemný, ráno taxíkem na autobusové nádraží a pak už do Tratu. Odsud dalším autobusem na trajekt, z trajektu konečně už výstup na ostrově.
Jsme v cíli.
Ne úplně. Ještě nás čeká cesta do ubytování, cca 23 km.
Taxíky, což jsou pick-upy se stříškou a lavicemi v nákladním prostoru, mají dokonce i cenovky, a čekají nedaleko mola.
Cena je skvělá, pevná cena 60 THB (asi 40 Kč) za osobu kamkoliv na ostrově.
Vysvětlujeme adresu taxikáři, který říká, že cena je 700 THB za 2 osoby. Oponujeme, že ceník říká něco jiného, ovšem dole na ceníku je malým písmem napsané, že cena 60 THB platí v případě, že se na lavice natěsná 12 lidí.
Všeobecné obchodní podmínky, které tak dobře známe, už dospěly i na Ko(h) Chang.
Na lavice by se nevešlo ani 12 z původních sedmi trpaslíků, kteří by se díky spolužití se Sněhurkou na uvedené číslo rozmnožili, pokud by jim to zákeřně nepřekazil princ.
Cena za taxi na osobu je 700 děleno počtem lidí.
Při cca 40 °C na slunci, vlhkosti vzduchu kolem 85 %, s celkem 50 kg zavazadel, v dohledu s nikým jiným, s kým bychom sdíleli tuhle báječnou službu, navíc po dvou dnech cestování vylepšeného kromě výše uvedeného i tím, co je uvedeno níže, nemáme nejlepší vyjednávací pozici.
Při pokusu o cenové jednání si taxikář lehne zpátky do houpacího vaku a odpočívá po náročném dopoledni.
Taxíky na celém ostrově vlastní jedna firma, která stejně jako mnoho jiných ve světě pochopila základní ekonomické zákony: monopol je nejlepší forma podnikání.
Je jich ještě pár, během cesty se k nim určitě dostaneme.
Úhrada 700 THB přiměje zcela vyčerpaného taxikáře vymrštit se rychlostí zmrzlé želvy z houpacího vaku a dopravit nás do cíle.
Jak jsem napsal, cesta byla vylepšena i tím, že dva dny mám ukrutné střevní potíže z hnusu, který jsem snědl na čínském trhu v Chiang Mai a k tomu mám vyrážku na celém těle, protože v jiném hnusu mi vyprali oblečení.
Pamatujete? Psal jsem minule, že jsem chtěl, aby oslava čínského Nového roku byla nezapomenutelným zážitkem. Budu si na svá přání už dávat pozor.
Navíc finančně celá cesta vyšla na tolik, že jsme mohli klidně letět privátní okřídlenou toaletou, bylo by to rychlejší a méně útrpné.
V objednaném ubytování se vítáme s delegací z domova paliativní péče, což jsou majitelé a hosté. Ubytování se ve skutečnosti fotkám blíží asi tak jako já Buddhovi, stěny bungalovu jsou papírové a ze všech bungalovů je, kromě našeho, jediný obsazený ten, který bezprostředně sousedí s námi. Z vedlejšího bungalovu je slyšet všechno, nebudu rozvádět co, stačí „všechno“, můžete popustit uzdu své fantazii.
Partnerka hledá v blízkém okolí náhradní ubytování a máme štěstí. Po celkem jedné hodině strávené zde, za kterou jsme předem zaplatili částku na 5 nocí, opouštíme toto skvělé místo a jdeme do Bílého domu, tj. White House, našeho nového ubytování.
Částka, kterou jsme v bungalovu zaplatili za hodinu pobytu, odpovídá ceně za hodinu v prezidentském apartmá v hotelu blízko Central Parku v New Yorku.
Joe Bidenovi trvalo několik desítek let, než se dostal do Bílého domu, jen on ví, co pro to musel udělat a navíc ho sdílí se spoustou politikou zdeformovaných postaviček. Nám to trvalo hodinu a kromě domácích, což je 5 velmi sympatických osob, zde v celém resortu nikdo jiný není.
