Světová banka označuje kolaps v Libanonu za jednu z deseti nejhlubších ekonomických krizí za posledních sto let. Podle údajů OSN inflace spotřebního koše potravin od října 2019 dosáhla neuvěřitelných 820 procent. Religionista a publicista Martin Accad v rozhovoru pro INFO.CZ vysvětluje hlubší historické a politické příčiny krize i složité hledání řešení před volbami na jaře příštího roku.
Kdysi obchodně-kulturní centrum arabského světa a pulzující metropole Středomoří, „Paříž Blízkého východu“, která se zázračně vzpamatovala z ničivé občanské války (1975-1990). Dnes ale Bejrút pohlcuje tma, protože dodávky elektřiny, stejně jako léků, jsou velmi omezeny a většina Libanonců si nemůže dovolit platit drahý generátor či zboží z dovozu. Ekonomicko-politické krizi v zemi, „vmáčknuté“ mezi Izrael a Sýrii, jsme se na stránkách INFO.CZ opakovaně věnovali. Nyní přinášíme rozhovor o jejích hlubších souvislostech a složitém hledání východiska.
Za příčiny současné krize je často zmiňována korupce a „žití si nad poměry“ z hlediska vládní politiky. Ty ale najdeme i v mnoha dalších zemích světa. Proč se právě Libanon propadl tak hluboko, že Světová banka označuje ekonomickou krizi za jednu z deseti nejhlubších během posledních sto let?
Myslím, že korupce a žití nad poměry jsou v Libanonu úzce provázány s naším politickým systémem. Ten je založen na sektářském konfesionalismu, který je velkou tragédií a zdrojem problémů země. Nemyslím tím objektivně existující konfesionalismus v tom smyslu, že Libanonci se hlásí k jedné z 18 oficiálních religiózních skupin. Historicky vzniklé identity typu „jsem křesťan, šíita, sunnita či Armén“ sice brání vzniku jednotné libanonské identity, ale nejsou příčinou současné krize. Tím je „sektářský konfesionalismus“ jako politický systém, který se upevnil po skončení občanské války (1975-90). V něm bující korupci nezpůsobuje pouze individuální chamtivost a zájem se obohatit, ale je obalena či obhajována kolektivním zájmem dané skupiny, kterou její političtí lídři reprezentují v rámci předem domluvené dělby moci. Ta sice asi pomohla zabránit opakování ozbrojeného konfliktu, současně ale způsobuje rozdělení státu na léna jednotlivých vůdců, kteří jakoby reprezentují zájmy své komunity.
Součástí problému je také to, že jsme se nikdy nevyrovnali s bolestnou minulostí. Velitelé sektářských milic, které bojovaly během dlouhé občanské války, se přetransformovali v nové politické vůdce. Když válka skončila, takzvaní warlordi se vzájemně amnestovali, heslem dne totiž bylo odpustit, aniž by se kdokoliv z nich musel zodpovídat za válečné zločiny. V zájmu lepší budoucnosti měli všichni raději na vše zapomenout. Ze „zelených límečků“ se staly „bílé límečky“, které začaly řídit stát a byrokracii.
Martin Accad má doktorát z filozofie na Oxfordu a působí jako vedoucí Institutu pro blízkovýchodní studia v Baptistickém teologickém semináři (ABTS) v Bejrútu.
Můžeme říct, že toto sektářství existovalo už od vzniku státu jako součást politické reality? Že ho občanská válka jen posílila? A jak si dnes vůči němu stojí protestní hnutí, které požaduje hlubokou reformu země?
Samotný koncept moderního národa je relativně nový, existuje zhruba sto let od rozpadu Osmanské říše. Pro Libanon to platí dvojnásob, protože jednotný politický národ zde nikdy plně nezakořenil. Občanská válka měla nepochybně své příčiny v rozdělení, nerovném postavení a podílu na moci jednotlivých konfesijních skupin ve státě, k nimž ještě přibyli palestinští uprchlíci. Od vzniku samostatného státu až do občanské války (1943-1975) dominovali křesťanští maronité. Občanská válka vznikla také z frustrace dalších skupin z této dominance a konfliktu o nové přerozdělení moci.
Mírová dohoda z Taify, která ukončila válku v roce 1989, pak nově přerozdělila politickou moc v zemi. Více do popředí se dostala sunnitská reprezentace v čele se sunnitou Rafíkem Harírím. Jeho působení dodnes symbolizuje kontroverzní rekonstrukce zničeného centra metropole do luxusní podoby s pomocí petrodolarů ze Zálivu. A také návrat Bejrútu jako centra bankovnictví, zábavy a popkultury arabského světa. Současně však v zemi sílila paralelní „kultura odporu“ vůči pokračující izraelské okupaci jižního Libanonu, americké dominanci v regionu i místním bohatým elitám. Tuto „rezistenci“ ztělesňoval Hizballáh, řídící se vlivem ideologie íránské revoluce, jako nejvlivnější reprezentant politicky a ekonomicky dlouho marginalizované šíitské komunity. Můžeme říct, že po zavraždění Rafíka Harírího při bombovém útoku v roce 2005 až dodnes se tábor vedený Hizballáhem a podporovaný Sýrií a Íránem ukazuje jako nejvlivnější v zemi.
Hnutí změny, tedy veřejné občanské protesty, je antisektářské a vyjadřuje touhu po občanském státě, kde nevládne stará politická elita a korupce, ale rovnost příležitostí. Jeho slabostí je však velká roztříštěnost, která přetrvává i po dvou letech od zahájení protestů. I tak je ale pro kartel zavedených stran skutečným ohrožením jejich moci.
