Deset měsíců po obrovské explozi v bejrútském přístavu byla část alespoň materiálních škod odstraněna. Libanon ale mezitím upadl do ještě hlubší krize a očekávání, že by výbuch mohl vést k jakési katarzi a obratu v propadu země, se zpětně ukazují jako naivně optimistické.
Křehkost až dysfunkce státu, daná částečně jeho konfesijní skladbou a vměšováním okolních zemí a velmocí, a z něho plynoucí politické konflikty i násilí, byly vždy součástí novodobé historie této země. Ani během ničivé občanské války mezi lety 1975 a 1991 však Libanon nezažíval tak hluboký ekonomický a finanční propad s bezprecedentním dopadem na životní úroveň svých obyvatel (a kolem milionu a půl syrských uprchlíků) jako nyní.
Světová banka ve svém novém reportu z minulého týdne k tomu dramaticky poznamenává: „Libanonská krize se globálně pravděpodobně zařadí k deseti, možná dokonce ke třem nejsilnějším krizím od poloviny 19. století. V letech 2018-2020 se HDP země přepočtený na obyvatele propadl o 40 procent z celkových 55 na 33 miliard dolarů“. Současné masivní zchudnutí většiny obyvatel je vlastní spíše zemím ničeným válkou, poznamenávají dále ekonomové Světové banky. Obdobné platí i pro kolabující rozvodnou síť, která dodává elektřinu pouze polovinu dne, na tu druhou potřebujete naftový generátor. Faktický státní bankrot a plošné zchudnutí se projevuje omezením dostupnosti zdravotní péče, dodávek pitné vody a dalších služeb, které v Evropě považujeme za samozřejmost.
Ze statistických čísel vyberme ještě další. Cena základního potravinového koše stoupla za poslední rok a půl o 300 procent, přičemž platy se celkově nijak nezvyšovaly. Devalvace místní měny v důsledku masivního předlužení a bankovní krize dosáhla 90 procent. V životě běžného Libanonce to znamená, že výdělek před krizí v přepočtu 1000 dolarů, má nyní hodnotu jen 150, pokud si dokázal udržet místo. Za statistickými čísly se skrývá v mírových časech nevídané zchudnutí populace a většiny střední třídy, zvyklé s ohledem na dlouhodobě špatné veřejné služby na soukromé školství a zdravotnictví. Ty si ale nyní už nemohou dovolit, stejně jako obvyklý jídelníček, který se nyní stále více podobá tomu, co jí většina syrských uprchlíků v zemi.
Otázkou je, zda a nakolik se ekonomický kolaps a sociální napětí při celkové křehkosti země přetaví do nějaké podoby násilí, mimo již zvyšující se kriminalitu a opakující se protesty v ulicích. Stojí za zmínku, že i za současné situace do země stále přicházejí uprchlíci ze Sýrie, byť v menším počtu, a beztak velmi pomalý návrat jiných z Libanonu se prakticky zastavil. Podmínky v Sýrii jsou totiž ještě horší, a to nejen bezpečnostně a z hlediska porušování lidských práv, ale pochopitelně i ekonomicky. Podle nového regionálního průzkumu Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky OSN (UNHCR) se v nejbližších 12 měsících plánuje vrátit do Sýrie pouhých 2,4 procenta dotázaných Syřanů v okolních zemích, přičemž drtivá většina jich žije pod hranicí chudoby.
