REPORTÁŽ | Říjen 2020. Dělostřelecká palba se ozývá kolem měst Martuni a Martakert už od 27. září, kdy začala válka. Každý den na ně dopadají rakety, stejně jako na centrum oblasti, Stěpanakert. Karabašská arménská armáda se brání postupu ázerbajdžánských vojsk. Místní úřady přiznávají asi tisícovku mrtvých Arménů, realita ale bude mnohem horší. Na opačné straně to vypadá podobně. Frontové linie jsou masakr.
Červenec 2018. Kousek za vesnicí Avetaranots v centrální části Náhorního Karabachu se krčí tři muži. Jeden drží plechovku s barvou a dva štětce. Malují turistické značky na tzv. Džanapar trailu. Náhorní Karabach se v posledních letech stal oblíbenou dovolenkovou destinací pro turisty z celého světa, Čechy nevyjímaje. V oblasti léta zmítané válečným běsněním se za posledních 30 let příměří zlepšil stav silnic, fungování úřadů, obnovily se restaurace, hotely a dokonce i značené turistické trasy. Karabach láká na panenskou přírodu, nádherné hory, tisíce let staré křesťanské kláštery, přírodní horké prameny. A také na setkání se zdejšími lidmi, karabašskými Armény, z nichž většina se živí farmařením a chovem dobytka.
Na pohled je to kraj chudý a mírumilovný. Stačí ale vejít do domů a začínají ožívat příběhy – v každé rodině pochovali někoho během války, v každé je muž, který bojoval ve válce proti Ázerbájdžánu, která skončila v roce 1994 příměřím a vítězstvím Arménů. Jenže de iure – podle OSN – patří území Karabachu Ázerbájdžánu, a to už od roku 1923, kdy arménský Karabach připojil k jeho muslimskému sousedovi Stalin. Boj o samostatnost Karabachu stál v letech 1988–1994 třicet tisíc lidských životů. Z Arménie a Karabachu bylo vyhnáno 600 000 Azerů a z Ázerbájdžánu muselo odejít 400 000 Arménů. Ale čas historické křivdy nehojí. Teď se Ázerbajdžán, podporovaný Tureckem, rozhodl, že chce Karabach zpět. A rozpoutala se válka...
Neodejdeme, říkají matky vojáků
V kryptě kostela ve Stěpanakertu se tísní několik desítek lidí. Vesměs ženy a děti, staří lidé. Ve tvářích mají vepsaný stres posledních dní a obavy. Co bude dál? Co se stane s jejich blízkými? „Mám na frontě syna, moji příbuzní tam bojují. Nemohu odsud odejít. Nikdy. Musíme se držet,“ říká Mariam, tmavovlasá nakrátko ostříhaná žena středního věku. Pak se jí zlomí hlas. Vedle ní leží na posteli stařec, prázdným pohledem pozoruje okolí. Vedle něj je o stěnu opřený velký plyšový medvěd, kousek dál pláče kojenec, kterého matka na studené zemi přebaluje.
