Byl to šok! Mise Luna-25 měla obnovit zašlou slávu ruského vesmírného programu a po téměř padesáti letech navázat na slavné sovětské dědictví. Moskva investovala do její medializace nemalé prostředky a spojila s ní svoji kredibilitu v oblasti vyspělých vesmírných technologií. Souboj s „konkurenční“ indickou sondou Čandraján-3 o zisk prvenství v úspěšném přistání poblíž jižního pólu Měsíce a potvrzení nalezišť vody však vzal o víkendu za své. Roskosmos oznámil, že nad Lunou ztratil kontrolu a ta se roztříštila o měsíční povrch. Tato smutná zpráva pro vědeckou komunitu však může signalizovat i výrazný posun ve vesmírné geopolitice (či astropolitice), ve spolupráci mezi Moskvou a Pekingem i v postavení Ruska jako dědice statutu vesmírné velmoci.
Vlastně to ani nepůsobilo jako vysílání ruského kanálu. Mladý pohledný moderátor s napomádovanými delšími vlasy, v tričku s motivem mise Luna-25 a rebelsky vyhlížejících západních „sneekerskách“ zapáleně seznamoval diváky s detaily mimořádné události v dějinách země – návratu Moskvy na povrch Měsíce.
Nechybělo moderně vyhlížející studio s maketami Měsíce, nosné rakety Sojuz-2.1b či plátnem, na něž byly promítány možné podoby budoucí ruské lunární stanice tak, jak je vytvořila umělá inteligence. Na závěr nechybělo ani vystoupení svěže působící jazzrockové kapely, která celému večeru dodala punc oslav.
Snad jen text o obratu pohledu lidstva k Luně a obří fotografie Jurije Gagarina, prvního člověka, jenž roku 1961 okusil hranice vesmíru, působily poněkud „pateticky“. Poselství však znělo naprosto jasně. Roskosmos, ruská státní společnost odpovědná za civilní vesmírný program a mezinárodní spolupráci, se ze všech sil snažila vytvořit dojem Ruska jako moderní, svěží země se špičkovým výzkumem, jako více než důstojného dědice „hvězdné“ sovětské kosmonautiky, který se svému předchůdci nejenom vyrovná, ale v mnohém ho i zastíní.
Daná „message“ získala ještě více na váze poté, kdy se ruská ofenziva na Ukrajině zadrhla a rubl začal pod nátlakem západních sankcí kolabovat v přímém přenosu. Kreml zkrátka nutně potřeboval zářivý úspěch, jenž by mu v očích nacionálně naladěné veřejnosti pomohl resuscitovat pokulhávající image a umožnil mu zachovat si tvář. Kosmonautika a vesmírný výzkum jsou totiž i v současném Rusku stále velmi oblíbenými tématy a spolu s armádou představují stálice ruského piedestalu národní velikosti. Leč, úspěch se nekonal, naopak přišla ledová sprcha.
Projekt Luna-25 neskrýval vysoké ambice a v případě úspěchu by potenciálně výrazně posunul lidské poznání nejenom Měsíce, ale i celého vesmíru a systému jeho utváření. Sonda měla navázat na svou předchůdkyni, misi Luna-24, která roku 1976 odebrala vzorky horniny z měsíčního povrchu (regolitu) a poskytla tak informace o jeho složení.
Jiné sovětské plavidlo již k této přirozené družici nevzlétlo. Plány na další výzkum byly zrušeny z důvodu finančních těžkostí sovětské ekonomiky a především opadnutí touhy soutěžit s USA „všude a za každou cenu“ v době politického „détente“.
Geopolitické okolnosti se však od té doby výrazně proměnily. Bipolární uspořádání s kolapsem SSSR zaniklo, svět si vyzkoušel dvě dekády americké unipolarity a dominance, aby se nyní pomalu začal sunout k multipolárnímu modelu, kdy v mezinárodním systému vedle sebe působí vícero velmocí. Nebo alespoň silných států, které o tento honosný titul usilují. V takovýchto podmínkách se obnova lunárního programu, jenž představuje výkladní skříň a sen všech pozemských „těžkých vah“, jevila jako holá nutnost.
