ANALÝZA | V posledních dnech se pozornost médií i odborníků soustředí na příčiny a detaily turecké invaze do Sýrie. Podtrhují se reakce USA či Německa a Francie. Poukazuje se na konkrétní projekty spolupráce Turecka s Ruskem nebo na poměr Turecka k Izraeli či arabským státům. Již méně se pozornost obrací na důsledky chování Turecka a reakce na něj pro budoucnost NATO. Aliance vyzvala ústy generální tajemníka Jense Stoltenberga Ankaru k umírněnosti a apelovala na odpovědnost Turecka jako velmoci. EU jako celek zatím nebyla schopná zareagovat prakticky vůbec. Reakce přišly od jednotlivých zemí jako Německo, Francie, Česko či Nizozemsko.
Ještě v roce 2010 se vážně připouštělo, že se Turecko stane členem EU. Dnes jsou přístupové rozhovory o jednotlivých kapitolách prakticky mrtvé, řadu z nich blokuje Kypr a Francie. Nikdo to akorát nechce říci nahlas.
Tato analýza ukazuje, že nejen Turecko se vydalo na cestu samostatné velmocenské politiky, podobně jako Rusko a Čína. Reagovat musí i USA a velké evropské státy. Velmocenský systém založený na posilování a vyvažování moci má své velmi konkrétní důsledky i pro Českou republiku, NATO a EU. Jde o boj o mezinárodní řád primárně založený na moci či na pravidlech mezinárodního práva.
