ANALÝZA ERIKA SIEGLA | Francie po devíti letech oznámila konec svého vojenského angažmá v Mali, do něhož se intenzivně zapojilo i Česko se svými speciálními silami. Jaká je bilance a jaká nová rizika to přináší?
Bezprostředním důvodem stažení z Mali, oznámeného minulý týden na summitu EU-Afrika v Bruselu, je roztržka s vojenskou juntou, která zemi v měnící se sestavě vládne od srpna 2020. Jejím posledním krokem bylo vyhoštění francouzského velvyslance v reakci na kritiku z Paříže. Francie z pochopitelných důvodů nechce poskytovat štít nelegitimní vládě, na niž, na rozdíl od těch předchozích, nemá žádný vliv. Místo toho avizuje přemístění do okolních zemích jako Burkina Faso, Čad a Niger, kam ji mohou časem následovat i české jednotky (evropská výcviková mise EUTM v Mali, částečně vedena Českem, prozatím pokračuje, ale s otazníkem, jak dlouho).
České ministerstvo obrany za důvod stažení speciálních sil z operace Takuba v Mali označilo „dlouhodobý vývoj, kdy současná malijská přechodná vláda zásadním způsobem omezuje a znemožňuje výkon operačních aktivit … a její kroky zároveň narušují spolupráci“. Saharsko-sahelské písky se tak pohybují mimo naše očekávání, protože ještě loni v dubnu jednal v Praze jeden z šéfů vojenské junty a samozvaný prezident-plukovník Assimi Goita o dodávkách českých zbraní a pochvaloval si „vřelé přijetí“.
Vyhnout se malému Afghánistánu
Jak již Info.cz psalo, malijská junta preferuje „kontraktorský“ vztah k Rusům před partnersko-protektorským vztahem k Paříži. Spoléhá nyní na podporu Wagnerovy armády, která operuje v zemi s požehnáním Kremlu. Ten společně s juntou také pomocí šíření dezinformací a propagandy podněcoval protifrancouzské nálady, což, pravda, není v bývalé kolonii tak složité. I když neexistují spolehlivé průzkumy veřejného mínění, podle některých svědectví část obyvatel viní Francii za obecně špatnou bezpečnostní situaci, byť její mandát je omezený.
