Navzdory příměří zní na východě Ukrajiny dál s železnou pravidelností střelba. Rána za ranou nechává poranění nejen na těle, ale i na duši lidí, kteří žijí poblíž frontové linie. Pro řadu z nich nepřipadá v úvahu odejít z míst, kde strávili celý život. Jejich děti tváří v tvář stejné situaci často volily útěk za jistějším osudem. Rodiny se rozpadly, z tradic zůstaly vzpomínky a na místní dopadly tíživé myšlenky.
Každý z obyvatel se snaží s válkou za humny vypořádat po svém, každý se snaží najít recept na to, aby jej konflikt zasáhl co nejméně. Všichni však zůstali víceméně sami, stranou zájmu, v malých či větších obcích daleko na východě.
„V průběhu ostřelování jsme si postupně s manželem zvykli sedět v obýváku stranou od oken, úplně potmě. Nad hlavami se nám přitom třesou zhasnuté lampy. Říkali jsme si, že je důležité, abychom u toho něčím zaměstnali hlavu, že to pomůže zmenšit strach. A tak v těchto chvílích hrajeme hry a luštíme hádanky,“ říká dvaapadesátiletá Valentina Viktorovna.
„V průběhu ostřelování hrajeme s manželem hry nebo luštíme hádanky.“
