Změna v postoji Německa ohledně dodání tanků Leopard na Ukrajinu je krok správným směrem, nemůže ale zůstat u současných čtrnácti kusů, myslí si vojenský analytik a bezpečnostní expert Milan Mikulecký. „Pokud by to mělo skončit u čtrnácti tanků, tak to už Německo skoro nemuselo posílat žádný, protože to by byl opravdu výsměch. Z německé strany by minimální počet měl být někde mezi šedesáti, ideálně až sto tanky, což by Němci pro Ukrajinu nejen měli, ale hlavně i bez problémů mohli vyčlenit,“ říká Mikulecký v rozhovoru pro INFO.CZ. Aby ale byli Ukrajinci schopni podniknout útok, který má šanci reálně něco na bojišti změnit, potřebují podle něj minimálně tři sta, ideálně pět set tanků.
Ze strany Německa došlo k obratu a odsouhlasení plánu poslat na Ukrajinu tanky Leopard. Co přesně je v pozadí této změny názoru? Němci doposud tento krok poměrně tvrdě odmítali.
Je to celá řada faktorů. Zásadní je americký tlak, o kterém se tolik nemluví a nepíše, ale reálně byl opravdu silný. A je to logické, protože Američané konzistentně říkají, že jde o válku v Evropě. Jako spojenci ji v tom nenechají, ale Evropa si zároveň musí uvědomit, že USA mají i spoustu jiných závazků, pokud jde o bezpečnost svých spojenců ve zbytku světa. Zároveň Američané poukazovali na poměrně paradoxní vnímání své pozice ze strany Evropanů.
V jakém smyslu?
V časech klidu a míru je často různí populističtí politici a novináři (z mainstreamu, extremisty ani nekomentuji) popisují jako „světové četníky“. Na druhou stranu v okamžiku, kdy USA jen začnou uvažovat, že by někde snížily svou přítomnost, se všichni začnou poněkud hystericky ozývat, co si to ta Amerika dovoluje, že je nechá na pospas nepřátelským mocnostem.
Dnes Spojené státy vnímají vážnost situace v Indopacifiku, kde je z jejich strany opravdu nutné posilovat přítomnost. Ve vztahu k tomu, co jsem říkal, se stačí podívat na to, k jak velkému nárůstu čínské rozpínavosti došlo v momentě, kdy Američané stáhli svá vojska z Filipín. Do té doby se Čína v této oblasti projevovala primárně ekonomicky a diplomaticky. Stačilo jen to, že se Amerika v první polovině devadesátých let odsud stáhla. Čína jako lokální agresivní mocnost to vzala jako projev slabosti a onen uvolněný prostor se jala zaplnit.
To jsme ale trochu odběhli od tématu, nicméně Evropě, potažmo tedy teď hlavně Německu, Amerika vzkázala, že nás v tom nenechá, ale je na čase, abychom se do obrany zapojili také trochu my sami.
Zmiňoval jste více faktorů, jaké jsou ty ostatní?
Rozhodně vnitropolitický tlak. Svobodná demokratická strana (FDP), o které se rovněž v Česku ve vztahu k německé politice moc nemluví, si uvědomuje, že v koalici s SPD a Zelenými oslabuje a silně tlačila na to, aby se i v případě neúspěchu a rozpadu současné koalice mohla připojit k CDU/CSU. Myslím, že nejen pro mě je milým překvapením postoj Zelených, co se týče vyhodnocení ruského nebezpečí. A Zelení a FDP jako koaliční partneři tlačili na SPD, které jinak hrozila významná vnitrokoaliční ostuda na vládní úrovni. Nicméně ono současné rozhodnutí má i druhou stranu mince.
Jakou?
Prostý fakt, že pokud by to mělo skončit u aktuálně odsouhlasených čtrnácti tanků Leopard, tak to už Německo skoro nemuselo posílat žádný, protože to by byl opravdu výsměch. Z německé strany by minimální počet měl být někde mezi šedesáti, ideálně až sto tanky, což by Němci pro Ukrajinu nejen měli, ale hlavně i bez problémů mohli vyčlenit.
Za sebe bych se ještě přimluvil za to, aby to nebyla varianta tanku Leopard 2A4, což je ta, kterou jsme od Německa „dostali“ my jako Česká republika, ale některá z variant novějších. Na druhou stranu chápu, že nejnovější variantu 2A7 posílat nebudou, už jen proto, že má technologie, u kterých Německo logicky nechce riskovat, že by mohly padnout do rukou nepřítele. Nahlas se to moc neříká, ale v bezpečnostní komunitě rezonuje to, že ačkoliv Ukrajina bojuje skvěle, tak tam prostě stále nějaký zásah ruských tajných služeb – jak ve státní sféře, tak i u ozbrojených sil – je, i když se ho snaží vymýtit.
