Objevují se signály, že Arménie a Turecko by mohly po dlouhých 28 letech obnovit diplomatické vztahy a otevřít společnou zadrátovanou hranici, což uvítala také Evropská unie a USA. Podobné snahy už ale opakovaně ztroskotaly. Je dnes situace konečně jiná?
Lakonická odpověď zní „snad ano“. Zlepšení vztahů nenastane skokově a ve všech sporných oblastech, protože na obou stranách hranice převažuje, také záměrně podporovaná, nedůvěra. Přesněji řečeno na arménské je to trauma z arménských masakrů či genocidy v roce 1915, na té turecké paranoia, že Arméni jsou součástí přes staletí trvajícího spiknutí proti Turkům a Turecku.
Jen samotné otevření zadrátované hranice pro obchod a dopravu by však po téměř třech dekádách bylo jakýmsi historickým mezníkem. Nepochybně dlouho žádoucím, když pomyslíme, že Jerevan leží jen patnáct kilometrů od hraničního přechodu a řada tureckých měst na druhé straně této kavkazské železné opony. Toto trochu obrazné označení je na místě i z toho pohledu, že během studené války byla tato hranice linií přímého doteku NATO a Sovětského svazu a jen dva či tři roky po jeho rozpadu zde existoval relativně volný a čilý provoz.
Veřejný signál, že se obě země nyní po delší době opět snaží o navázání vztahů, vyslal na konci srpna prezident Erdoğan. Nejdřív obklopen figuranty seldžuckých nájezdníků na symbolickém místě vítězné bitvy nad Byzancí u Manzikertu (1071), kterou si turecké kmeny otevřely cestu k ovládnutí Malé Asie, pronesl svůj tradiční projev o tom, že Turecko zůstane věrné obětem svých předků a nikdy se nepoddá ani terorismu, ani žádnému tlaku zvnějšku. Následně však na setkání tureckých diplomatů sdělil, že „ukončením okupace Náhorního Karabachu se otevřela příležitost pro trvalý mír v regionu, který Arménie a Turecko mohou využít“. Čerstvý vítěz arménských voleb Nikola Pašinjan reagoval, že vnímá nové pozitivní signály a je připraven vést rozhovory o obnově dopravního spojení a normalizaci vztahů.
