Na rušných káhirských ulicích člověk velmi snadno přehlédne malé postavičky, které se bosé a špinavé potulují buď kolem svých žebrajících matek, anebo se v džungli dvacetimilionové metropole pokoušejí přežít na vlastní pěst. Jsou to děti, pro něž je ulice jediným domovem. Podle odhadů mezinárodní organizace UNICEF jich v Egyptě žije přes milion, a tvoří tedy 1 % celosvětového počtu dětí bez domova (oficiální údaje nicméně hovoří o „pouhých“ 16 tisících). Takové děti nemají rodné listy, ani žádné jiné dokumenty, nemohou proto chodit do školy, nemají přístup k veřejné zdravotní péči a pro většinu společnosti zkrátka neexistují.
Jedním z nich je i Ádil, který se o svůj životní příběh podělil s pracovníky UNICEF: „Otec mě denně po návratu z práce zbil, i když jsem doma dělal všechno, co bylo potřeba. Pořád se zlobil a tloukl mě vším, co mu přišlo pod ruku. A já už to nedokázal dál snášet.“ Po čtyřech letech strávených na ulici už ale někdejší modřiny a šrámy nebolí zdaleka tolik a Ádil by se rád vrátil domů. „Když vidím jiné děti, jak jdou do školy, přeji si být jako ony. Na ulici mě nečeká žádná budoucnost.“ Žádný domov už však nemá.
