Po brutální vraždě učitele Samuela Patyho se ve Francii rozhořela debata o tzv. islamo-levičáctví, tedy určitém splývání politických cílů krajní levice a islamistů. Jedná se o fenomén, který se týká především akademické sféry, ale přesahuje už i do politiky a rezonuje ve společnosti. Na akademické půdě se vede zejména spor o podobu některých výzkumů, v širším pohledu potom nejde o nic menšího než o to, jak chtějí Francouzi chápat společnost, ve které žijí.
Kritika míří zejména na některé instituty politických věd tzv. Sciences Po, které mají oproti České republice ve Francii vysoké renomé a pověst „rodiště elit“. Ačkoliv zde samozřejmě existuje názorová pluralita, poměrně malá část profesorů navazuje na výzkum ve Spojených státech zaměřený na systematický rasismus a diskriminaci.
Podle socioložky Sarah Mazouzové je systematický rasismus situace, „kdy rasismus vzniká v důsledku byrokratických rozhodnutí a chování lidí, kteří nejsou úmyslně rasisti, ale chovají se tak, aniž by si uvědomovali.“ Například ve Spojených státech pak na základě toho vznikají kvóty pro studenty podle etnika. Ve Francii, která vyznává hodnoty univerzalismu a „nerozlišování barev“ a kde jsou všichni bez ohledu na původ prostě „jen Francouzi“, jde ale taková logika přímo proti systému.
Podle zákona z roku 1978 je dokonce nezákonné shromažďovat data o rase Francouzů, jelikož stát má ke každému přistupovat individuálně. Podle socioložky Mazouzové, která studuje rasu a rasismus v Národním centru pro vědecký výzkum (CRNS), je idea důsledné „rasové slepoty“ i výrazem francouzské kulturní opozice vůči Spojeným státům. Ostatně i prezident Emmanuel Macron ve svém projevu o islámu a separatismu v říjnu minulého roku řekl, že „určité teorie v sociálních vědách jsou kompletně importovány z USA“. To, co má Ameriku držet pohromadě, dnes podle něj rozděluje francouzskou společnost a vytváří rasové pnutí.
Macron není sám. Po vraždě pedagoga Samuela Patyho radikalizovaným mladíkem se učitelé postavili za základy Republiky, jako je svoboda slova a naprosto zásadní laicismus – tedy odloučení náboženství a veřejného života, a to zejména odloučení od škol. Podobně 100 akademiků v reakci na ten samý čin v otevřeném dopise odsoudilo „nativistické, rasové a de-kolonialistické ideologie…, které přiživují nenávist vůči bělochům a Francii“. Už zmíněná socioložka Mazouzová v kontrastu s tím tvrdí, že kritika akademiků a těchto kritických teorií pouze zahaluje skutečné problémy, které Francie s rasismem má.
Podle statistik z posledních let to vypadá, že rasově motivovaných útoků přibývá. Například Francouzský statistický úřad INSEE tvrdí, že v roce 2019 rasisticky motivované činy narostly o 40 % oproti roku předchozímu. Dnes se mluví hlavně o rasismu vůči Asiatům, který podle expertky demografického institutu INED Ja-Chan Čchuang odhalila pandemie koronaviru a který zasahuje především velmi koncentrovanou komunitu v Paříži.
Islamo-gauchisme a politika
Ve Francii tento termín poprvé použil sociolog Pierre-André Taguieff v knize La Nouvelle Judéophobie, tedy Nová judeofobie. V ní popisuje, jak si islamisté a krajní levice ve svém tažení „proti imperialismu“ vybrali společného nepřítele – Izrael. Dnes se termín užívá zejména pro označení odpůrců tradičních a republikánských hodnot ve Francii. Zejména ve spojení s debatou o francouzské identitě jej užívala francouzská krajní pravice. Termín ale zůstává poměrně vágní a sám Taguieff pojem označil za neméně vědecký než pravice a levice.
