Zatímco novodobý „rudý císař“ Si Ťin-pching navštívil na pozvání Vladimira Putina Moskvu, aby zde dle slov Pekingu rozebíral možnosti čínského mírového plánu a probral řadu strategických otázek ohledně budoucího rozvoje a prohloubení vztahů s Ruskem, Kyjev přitáhl pozornost jinou vzácnou návštěvou. Do prezidentského paláce nečekaně zavítal japonský premiér Fumio Kišida, pod jehož vedením se „země vycházejícího slunce“ aktivně zapojila do západního tábora, když jako jeden z mála asijských aktérů tvrdě odsoudila ruskou agresi a započala velmi aktivní zahraniční politiku.
Politický cynik by zřejmě poznamenal, že celá záležitost připomínala soutěžení dvou reality show v přímém globálním přenosu. Veřejnost byla během tří dnů svědkem dvou poměrně stěžejních setkání světových státníků na nejvyšší úrovni, která v sobě odrážela nejenom rozpory ohledně probíhajících bojů na Ukrajině, ale i daleko širší geopolitické štěpící linie.
Japonská delegace přitom do Kyjeva nepřijela s prázdnou, když přislíbila Zelenskému navýšení své nevojenské pomoci. Stránky novin tak okamžitě zaplnily analýzy čínsko-ruských a ukrajinsko-japonských či obecně západních vztahů. Jeden podstatný rozměr však zůstává nadále opomenut. Tím jsou vztahy mezi Pekingem a Kyjevem.
Ukrajině se totiž v letech před vpádem ruských vojsk, stejně jako řadě jiných evropských států, nevyhnula vlna výrazného pročínského sentimentu. Ten byl přitom zhmotněn především ve vzletných představách politiků, byznysmenů, ale i široké veřejnosti o Číně jako zdroji kapitálu, modernizace a vytouženého rozvoje. Ba co víc, vzhledem k dlouhodobě liknavému přístupu Evropské unie a zemí NATO bylo na „rudého draka“ nahlíženo jako na vhodný nástroj ekonomického, ale i mocenského a diplomatického balancování ruského vlivu a moci.
Kyjev proto ještě více otevřel své brány, což se mimo jiné výrazně projevilo v hospodářských statistikách. Jako jeden z klíčových uzlů projektu Nová Hedvábná stezka (Belt and Road Initiative) nemohla Ukrajina zůstat nepovšimnuta, přičemž prohloubení tohoto „strategického partnerství“ bylo vnímáno jako vzájemně výhodné. Nepřekvapí proto, že tato snaha se již roku 2019 přetavila ve zcela konkrétní změnu v oblasti zahraničního obchodu – tehdy Čína poprvé předstihla Rusko jako největší obchodní partner Kyjeva. Ostatně poslední čtvrt století bobtnal ukrajinský export do Číny úctyhodným tempem 12 % ročně, přičemž ještě roku 2021 vzrostla vzájemná obchodní výměna o 35 %, když dosáhla téměř 19 miliard USD. Čínské společnosti následně podepsaly budoucí kontrakty v hodnotě dalších 6,7 miliard USD. Nutno taktéž zdůraznit, že na rozdíl od řady jiných evropských států Ukrajina udržovala s Čínou relativní balanc mezi exportem a importem.
Ruský vpád však razantně změnil situaci. Přestože diskuse o tom, nakolik detailně bylo čínské vedení informováno o chystaných krocích prezidenta Putina, budou budit vášně zahraničně-politických expertů i historiků ještě dlouhá léta, minimálně část čínských subjektů byla vzniklou situací značně nepotěšena, neboť kvůli ní musela výrazně upravit své plány.
