Začínal tím, že žil na hromadě hlíny mezi šváby. Dnes se směje, když se jej přátelé ptají, jestli mají v Angole vůbec internet. Petr Rychlík, který v této jihoafrické zemi, v níž Česko momentálně nemá ani obchodní zastoupení, podniká už 19 let, vypráví, jaké to bylo rozjet tu byznys a proč se Rusové vracejí na zdejší trhy. V čem podle něj dělá západ, včetně Česka, chybu?
Jak jste se dostal k tomu, že jste začal podnikat v této, pro Čechy dost exotické, zemi?
Já nevěřím na náhody, byl to prostě osud. Měl jsem stavební firmu a v Olomouci jsem řízením osudu potkal černocha. Uměl česky, takže jsme se začali bavit a on říká, ať jdu podnikat do Angoly. Mně už to tady nebavilo, tak jsem rychle vyřídil vízum a odletěl jsem. To byl rok 2000 a od té doby tam podnikám.
To šlo opravdu tak jednoduše? Jestli dobře počítám, tak tou dobou tam ještě byla válka…
Ano, byla, ještě dva roky. Taky jsem v určitém okamžiku žil na hlíně mezi šváby, ale koho to dnes už zajímá, to je pryč. Větší problém byl, že Angola byla odstavena úplně od všech zemí a létala tam jediná letecká společnost – Aeroflot. Když jsem tehdy poprvé vystoupil na letišti, řekl jsem si, konec, letím zpět, to byla katastrofa.
Ten chaos, na který tady nejsme zvyklí, válkou poničená země, polosvlečení lidé bez peněz jen s kufry, kteří doufali, že se někam dostanou odtamtud pryč... Řekl jsem tomu kamarádovi, že se okamžitě vracím. On se zazubil a odvětil: „To těžko. To letadlo letí zpátky až za měsíc.“ Tak jsem tam musel zůstat. Odjeli jsme taxíkem bez čelního skla s pár mými kufry tam, kde jsem měl bydlet. Nakonec jsem zůstal a dodnes nelituji.
Čím to?
Protože mi ti lidé připomněli rodné Valašsko. Vážně. Zůstávám tu kvůli lidem. Jsou vstřícní, milí, bezelstní a podělí se i o to poslední, co mají. I proto mě mrzí, že je to jediná země v Africe, která nemá české obchodní zastoupení. Dříve tam naše ambasáda byla hned vedle americké, vlála tu česká vlajka, ale dnes tu máme pouze honorárního konzula, což z hlediska významu pro byznys není totéž.
