Ropa, plyn, jaderné zbraně, utrpení civilistů pod kanonádou, či vysoké ceny potravin – to vše propojuje válku na Ukrajině a Blízký východ, který bez výjimky lavíruje. S jakými důsledky? Vysvětlení a bližší kontext přináší historik, publicista a bývalý diplomat v Turecku Erik Siegl.
Během Studené války byl Blízký východ pro supervelmoci jednou z oblastí, kde skrze své chráněnce poměřovaly síly. A také testovaly schopnosti svých zbraní a taktiky, které Západ dodával Izraeli a východní blok zase Egyptu a Sýrii. Izraelsko-arabské války byly hlavním a mimo Vietnam jediným větším bojištěm, kde se opakovaně a v masivním měřítku střetávaly v přímém boji americké a sovětské tanky či letectvo.
První válka v Zálivu a porážka Iráku v Kuvajtu v roce 1991 pak byla považována za vrcholný triumf a doklad nadřazenosti západní vojenské techniky nad tou sovětskou, byť Saddámova armáda nebyla srovnatelně vyzbrojená a vycvičená jako armády bývalého východního bloku. Trochu paradoxně je to dnes právě ruská vojenská technika a diplomacie, která zásadním způsobem vytváří silnou vazbu či závislost mnoha zemí Afriky a Asie na Rusku a vede k jejich shovívavosti k ruské agresi na Ukrajině. Za všechny uveďme Indii, Alžírsko, Egypt, Súdán, Irák či Etiopii. Blízký východ, včetně Izraele a Turecka, celý lavíruje a nehodlá se míchat do vzdálené války v Evropě, která jej s ohledem na vlastní starosti ani tolik nezajímá.
Válka v Sýrii se od roku 2015 stala pro ruské speciální síly a letectvo opět hlavním „cvičištěm“, na kterém pravidelně testovalo nové zbraně, taktiku a také míru netečnosti Západu. Bombardovalo školy, nemocnice a další civilní cíle, aby zničilo údajně „teroristickou infrastrukturu“. A činilo tak často opakovaně za sebou s cílem zasáhnout záchranné složky, které na místo dorazily pomáhat raněným (což připomíná taktiku bombových útoků ISIL). Z pohledu Moskvy „úspěch“ jejího angažmá v Sýrii přispěl k vítězství Bašára Asada, ale také k přecenění vlastních sil při plánování „speciální vojenské operace“ na Ukrajině.
Důvodem selhání se staly nejen schopnosti a odhodlání ukrajinské armády, ale i prostá geografická rozloha bojiště, kde se projevují slabiny ruské logistiky a koordinace postupu. Na rozdíl od Sýrie si Rusko prostě nevystačí s nasazením několika elitních jednotek, tedy s leteckými údery v součinnosti speciálních sil „na dálku“. Schopnosti tak nahrazuje hrubá síla a někdy uváděná paralela mezi válečnou destrukcí Aleppa a Mariupolu těžkým ostřelováním či vyhladověním civilistů se postupem času bohužel ukazuje jako stále trefnější.
