Před dvěma měsíci Rusko napadlo Ukrajinu se zjevně maximalistickými cíli – tj. svrhnout a nahradit legitimní ukrajinskou vládu. Tento záměr nevyšel a Rusko utržilo značné ztráty na lidech i technice. Rusové pochopili, že s omezenými silami nemohou uspět na více frontách naráz. A vcelku racionálně se nyní přeskupují k útoku na jihovýchodě.
Nabízí se dva cíle nové fáze války: (I) Obsadit oblast Doněcku a Luhansku a (II) obklíčit a zničit ukrajinské síly. Úspěch v prvním bodě umožní Rusům říci, že dosáhli jednoho z klíčových cílů invaze, tj. zajištění teritoriální integrity DNR a LNR v jejich původních hranicích. Úspěch v druhém bodě by vedl k hluboké krizi ukrajinské obranyschopnosti, protože by došlo k neutralizaci nejlepších útvarů ukrajinské armády.
Otázka ale zní, zda vůbec a případně jak rychle jsou Rusové schopni obklíčení provést. Odpověď na tuto otázku ztěžuje omezené množství informací o nasazených silách obou stran a není ani jednoduché odhadnout, jak moc jsou tyto síly bojeschopné po dvou měsících bojů.
Naše řešení této otázky stojí na formálním modelu S. Biddla (asi největšího žijícího teoretika konvenční války). Model je sice deterministický, ale protože neznáme přesné hodnoty klíčových proměnných (a přesné plány obou stran), provedeme pět tisíc simulací s hodnotami klíčových proměnných náhodně generovaných v předem stanovených intervalech. Na základě generovaných výsledků získáme rámcovou představu o šancích útočníka na dosažení jeho cílů.
Co je to průlom a proč je tak žádaný
Teorie S. Biddla se snaží v extrémně zjednodušené podobě vystihnout dynamiku moderního bojiště. Cílem je předpovědět „průlom“. Průlom představuje v moderním vojenství klíčový koncept. Jde o situaci, kdy se útočníkovi podaří překonat „poslední“ obranné postavení a může začít poměrně volně manévrovat za zónou obrany.
V moderních válkách (rozuměj od 1. sv. války) obránce staví obranu obyčejně do několika sledů. Obránci tedy neokupují jednu souvislou linii, ale jsou rozptýleni v řadě polosamostatných postavení často rozprostřených mnoho kilometrů od pomyslné „frontové linie“. To sice znamená, že útočník může poměrně lehce získat kus obráncova území, ale probojovat se celým obranným systémem je velmi náročné a vyžaduje nemalé schopnosti (např. díky malé hustotě sil obránců nelze plošně plýtvat dělostřeleckou podporou, ale je třeba ji cíleně využívat v koordinaci s pohybem útočících sil).
Když se však útočníkovi podaří překonat „poslední obranou pozici“ obránce, může začít manévrovat v týlu protivníka a přetínat jeho zásobovací linie. A jelikož jsou moderní mechanizované armády závislé na nepřetržitém toku zásob (zejména paliv, maziv a munice), bez přístupu k těmto zásobám se během několika desítek hodin stanou nemobilními a posléze i nebojeschopnými.
Alternativně lze obránce postupně vytlačit z určité oblasti (což však obvykle nepovede k rozkladu jeho bojeschopnosti), nebo jej vyčerpat v opotřebovávací válce. Tyto strategie však obvykle trvají dlouho, znamenají velké ztráty a nelze vyloučit, že protivník v mezidobí dokáže připravit (ať již sám, či přes zahraniční pomoc) nové síly, které změní rovnováhu na bojišti. Průlom obrany je tedy obvykle kýženým – nikoli však snadným – cílem útočníka. Otázka zní, kdy má útočník šanci na průlom.
