Andrew Doyle byl jedním z mála britských komiků, kteří otevřeně podporovali vystoupení z Evropské unie. Mnohem víc ho ale proslavily fiktivní charaktery Jonathan Pie a Titania McGrath. Ačkoliv je sám gay, tvrdě kritizuje politiku identit a politickou korektnost. Doyle zároveň vyzývá, abychom se postavili woke ideologii, která podle něj infiltrovala nejen univerzity, ale i instituce a vlády. „Státní úředníci ve Velké Británii už jsou zcela systémově woke, zvou si na svá školení a besedy woke školitele a řečníky a mají woke očekávání na to, jaký má úředník vlastně být. Státní aparát je woke a přitom by měl být zcela nestranný. LGBT aktivisté mají bezprecedentní přístup mezi představitele konzervativní strany, díky čemuž tam mají i velký vliv. Takže tu máme woke aktéra, který tlačí genderovou ideologii, jež zcela popírá biologické pohlaví, přímo v srdci vlády,“ říká v exkluzivním rozhovoru s Luďkem Staňkem pro INFO.CZ.
Začínal jste jako komik a stále jste téměř vždy jako komik uváděn, nicméně to vypadá, že jste se v poslední době posunul spíše na dráhu politického komentátora, ať už si pod tím představíme cokoliv. Mohl byste popsat, co vás k této proměně vedlo? A považujete to vůbec za proměnu?
Jednoduše řečeno, nepovažuji. O politiku jsem se vždycky zajímal. Když jsem si psal komediální skeče, často měly nějaký politický aspekt. Zhruba před sedmi lety jsem potkal lidi z časopisu Spiked a ti mi navrhli, abych pro ně napsal pár článků o svobodě slova a komediální tvorbě, což byly věci, které mě zajímaly, a skončilo to tak, že jsem se stal jejich stálým sloupkařem a psal pravidelně o politických tématech, zatímco jsem si stále budoval kariéru komika. Byly to dvě paralelní kariéry, které se na sobě ale vzájemně do určité míry přiživovaly, obzvlášť když jsem psal satirické věci, ty se většinou týkaly politiky, zejména tématu kulturních válek. Mezi komikem a politickým komentátorem vnímám určitý překryv, ale zároveň to jsou dvě odlišné věci. Teď uvádím jeden pořad na GB News, mluvím tam o politice a zároveň se do toho snažím vnášet komediální prvky. Takže jsou to dva různé světy, ale jsou si příbuzné.
Ptám se proto, že já sám komedii dělám a snažím se dělat i politické věci a někdy je prostě obtížné zkoušet dělat vtipy místo obyčejného komentování, případně naštvaného hudrování…
Ano, to je vždycky riziko. Jeden z nejhorších možných typů komediálního vystoupení na politické téma je ten, když někdo prostě jen na sílu říká svoje názory. Na komikovi poznáte, že se mu to děje, třeba i jen tak, že mu lidé více tleskají, než aby se jeho vtipům smáli. Obecně si musíte dávat pozor na to, zda se lidé vašemu vystoupení nesmějí jen proto, že souhlasí s tím, co říkáte. Musíte mít jistotu, že ten materiál, co jste si připravili, je dostatečně silný a vtipný sám o sobě. Když si připravuji vystoupení, chci ho mít před lidmi, u kterých nevím, co si myslí, a stejně je rozesmát, to je ten cíl. Když někdo jen blábolí a nadává, je to jako komediální kus prostě jen strašně banální a nevidím na tom nic zajímavého.
Stává se i vám někdy, když vystupujete, to, že vám přijde, že prostě jen moc věci komentujete a vlastně to ani není tak moc vtipné? Co v takových situacích děláte?
Cíleně se tomu snažím vyhýbat. Abych uvedl nějaký příklad, dělal jsem předskokana na tour fiktivní postavy Jonathana Pie, kterou jsem v té době psal, a která oslovovala hlavně levicově smýšlející lidi, protože sama tak byla politicky orientována. Takže jsem byl jak autorem té postavy, tak tím, kdo před jejím vystoupením sám má bavit diváky úvodní půl hodiny. Každý den jsem stál ve velkých sálech před zhruba třemi tisícovkami lidí a věděl jsem, že všichni jsou to levičáci, stejně jako že všichni jsou proti brexitu. A tak jsem si řekl, že si cíleně připravím vystoupení podporující brexit. Ne proto, abych si publikum nějak znepřátelil, ale čistě jen proto, abych se přesvědčil, že to, co jsem napsal, je dostatečně dobré a vtipné. Protože tohle jsou přesně ty chvíle, kdy vaše vystoupení musí být skutečně dobré, aby lidi v hledišti rozesmálo, když víte, že zásadně nesouhlasí vlastně se vším, co jim říkáte. No a fungovalo to. To je myslím součást těch výzev, kterým komik čelí.
Bylo to složité stát před tisíci diváky v době, kdy společnost byla vyloženě rozdělená na ty, co podporovali brexit a ty, co byli tvrdě proti? Není to pro komika to nejhorší možné nastavení?
Což o to, možná je, složité to bylo, ale miloval jsem to! Napsal jsem vystoupení, které bylo pro brexit jen pár měsíců po referendu o vystoupení z EU. V té době byli v celé Británii jen tak tři nebo čtyři komici, kteří otevřeně podporovali brexit a já byl jeden z nich. Nemělo cenu to nějak skrývat. Sám jsem se skvěle bavil tím, že jsem se pokoušel rozesmát liberální publikum v době, kdy i většina těch, kteří volili vystoupení z EU, o tom nechtěla veřejně mluvit. Byla to zábava rozesmívat lidi, u kterých víte, že vyloženě nenávidí to, v co vy věříte. To na tom bylo nesmírně zajímavé.
O tom nepochybuji. Není to ale pro vás teď trochu těžké, když jste médii vykreslován jako jeden z těch největších bojovníků v oněch kulturních válkách, a to na té straně proti současné „woke“ kultuře?
To se o mně sice říká, ale já to tak nevidím. Nepovažuji se za nějakého kulturního válečníka, ale za kritika kulturních válek. Lidé, které kritizuji a zesměšňuji, jsou skutečné Titanie McGrathové (satirický fiktivní účet na Twitteru, jehož je Doyle autorem a který paroduje woke kulturu, pozn. aut.) současného světa, to jsou opravdoví kulturní válečníci a válečnice. Já nejsem ten, kdo by chtěl zdecimovat a zničit veškerou tradiční kulturu, ani ten, kdo by se chtěl vrátit do dob, kdy jsme neměli rovnost, svobodu slova a liberalismus. Jsem přesný opak, jsem skutečný liberál. Nejsem součástí kulturních válek, sám s nimi válčím. Tak nějak bych to popsal.
Bez ohledu na to, co jste řekl, ale stojíte uprostřed těchto kulturních válek…
Ono je to podobné, jako když sedíte v hospodě, někdo přijde a začne vás jen tak mlátit. Pak asi můžeme říct, že jste součástí nějaké hospodské rvačky, ne? Nicméně vy nejste ten, kdo měl nějak na výběr, zda se té rvačky chtěl účastnit. No a to je přesně ta samá situace, v níž se nacházím i já. Věřím v to, co považuji za nějaké univerzální hodnoty rovnosti, svobody slova, svobody tisku, svobody shromažďování, autonomie jednotlivce, což jsou i hodnoty, s nimiž se myslím ztotožňuje valná většina společnosti. Ale oni kulturní válečníci jsou proti každé z nich. Vtrhnou do prostoru, začnou se ohánět pěstmi, útočí na všechny a všechno, co se jim dostane pod ruku a když se někdo brání, tak o něm řeknou, že je to on, kdo vyvolává kulturní války. Tohle přeci nedává žádný smysl.
