Alžírsko i Súdán zažívají demonstrace podobné těm, které v ostatních zemích regionu a na Blízkém východě před osmi roky způsobily politické zemětřesení. Jsou rovněž namířené proti lídrům, kteří vládnou už desítky let. Alžířané včera dosáhli jistého úspěchu, když přiměli nemohoucího prezidenta, aby odstoupil z nadcházejících voleb. Ty ale režim ihned doložil na neurčito. Revoluce známé jako arabské jaro před časem vyústily ve války, chaos, utužení diktatur, v případě Tuniska ale vedly i k nastolení větší svobody. Jsme nyní svědky nového severoafrického jara ve státech, které arabské jaro zasáhlo jen okrajově?
Protesty v ulicích, touha po ekonomických i politických změnách. Důvody alžírských stejně jako súdánských nepokojů jsou podobné jako u sousedů před osmi roky, tedy na začátku arabského jara. Autokratické, či totalitní vlády postavené na mocenské, stranické, či klanové loajalitě blokují přirozenou generační výměnu. Mladí přitom v obou zemích převažují. V Alžírsku, které má 42 milionů obyvatel, tvoří lidé do 24 let asi 45 procent obyvatel. A polovina všech Alžířanů ještě nedosáhla třiceti roků. V Súdánu (skoro 40 milionů obyvatel) je situace ještě vypjatější: méně než 24 let je zhruba 60 procentům obyvatel.
Problémy mají obě země i ekonomické. Súdánská vzpoura začala právě kvůli rostoucím cenám chleba a základních komodit vůbec. V indexu korupce je Súdán ze sledovaných 180 zemí na 172. místě. Oficiálně trpí inflací ve výši 73 procent, ve skutečnosti je ale situace zřejmě mnohem horší a Chartúm je v tomto ohledu už na třetím místě – za politicky hořící Venezuelou a krachujícím Zimbabwe. Súdánská libra ztratila proti lepším časům 580 procent své hodnoty.
