Hnutí Tálibán se po čase dostalo na přední strany světových deníků, když si po stažení aliančních vojáků znovu podmanilo Afghánistán. Dění v zemi v posledních týdnech není výsledkem nevyhnutelného. Je to důsledek nedůslednosti, amatérismu a chybné strategie formulované především USA. Ovšem spoluformulované všemi členy NATO včetně České republiky. O strategii Západu vůči Afghánistánu a jejích proměnách od roku 2001 pojednává tento článek.
První strategií bylo zničit ty, kteří byli odpovědní za útok na USA z 11. září 2001. Cílem tedy bylo ochránit USA a další státy mezinárodního společenství, které se staly tečem radikálních islamistických teroristů. Šlo o Tálibán coby od roku 1996 vládnoucí sílu v Islámském emirátu Afghánistán, jak přejmenoval zemi, a Al-Káidu.
Americký prezident George Bush podepsal 18. září 2001 rezoluci Kongresu, která autorizovala použití síly proti těm, kdo jsou odpovědni za útok proti Spojeným státům americkým. Vojenská akce USA podporovaná Velkou Británií začala 7. října téhož roku. Operaci Trvalá svoboda (Enduring Freedom) vyjádřily podporu a slíbily budoucí zapojení další země: Kanada, Austrálie, Německo a Francie. V této úvodní fázi šlo především o letecké útoky doplněné akcemi speciálních sil, které spolupracovaly s koalicí nejrůznějších anti-tálibánských sil v Afghánistánu. V listopadu je Tálibán na ústupu a Usáma bin Ladin na útěku. Padne Kábul jako centrum tálibánské moci. Devátého prosince pak Tálibán zcela zkolaboval – opustil Kandahár v čele s vůdcem Tálibánu Mulahhem Omarem; Kandahár přešel zpět na kmenové zákony administrované paštúnskými vůdci. V prosinci také Usáma bin Ládin unikne z opevnění Tóra Bóra – podle dostupných informací do Pákistánu. Jeho zbývající muži jsou buď zlikvidováni, nebo chyceni.
Pátého prosince vzniká dočasná vláda v čele s Hámidem Karzajem. Jde o vyústění procesu pod hlavičkou OSN, který skončil přijetím Bonnské dohody, kterou o den později potvrdila svojí rezolucí č. 1383 Rada bezpečnosti OSN. Následně je Radou bezpečnosti OSN 20. prosince přijata rezoluce č. 1386, kterou byla ustavena mise ISAF (International Security Assistance Force). Měla chránit Kábul před Tálibánem a Al-Káidou.
V březnu 2002 startuje operace Anakonda. Jde o největší pozemní operaci od 11. září. Zhruba dva tisíce vojáků USA a tisíc afghánských bojovníků bojují s odhadovanými osmi sty členy Tálibánu a Al-Káidy. To je stále v linii strategie zničit ty, kdo jsou odpovědní za napadení USA. Pentagon už vnímá Afghánistán jako menší prioritu ve světle označení Saddáma Husajna a jeho Iráku za hrozbu číslo jedna.
Změna strategie nezafungovala
A pak to přišlo – změna strategie. 17. dubna 2002 prezident Bush ve svém vystoupení ve Virginském vojenském institutu (Virginia Military Institute) ohlásil pomoc při budování Afghánistánu, který je zbaven zla a je lepším místem k životu, a to v nejlepší tradici George Marshalla. USA a ostatní země však nenaplnily zcela svá slova činy – rekonstrukční úsilí nelze s rozměry Marshallova plánu vůbec srovnat (pro Afghánistán šlo z USA cca 38 mld. USD v letech 2001-2009). Prostě nedůsledně zůstalo do značné míry jen u slov. Ale nová strategie byla vytyčena – zůstat v Afghánistánu a pomáhat nové afghánské vládě s udržováním bezpečnosti a s rekonstrukcí.
Americká armáda vytvořila rámec pro civilní záležitosti za účelem koordinace obnovy Afghánistánu s OSN a nevládním sektorem a za účelem rozšíření moci nové kábulské vlády do celé země. Byla zahájena éra provinčních rekonstrukčních týmů. Problémem byl necentralizovaný ad hoc přístup a fungování rekonstrukčních týmů včetně jejich bezpečnostního komponentu. Týmy řady zemí měly svá národní omezení, což vedlo k debatám v NATO i jinde, protože to vytvářelo problémy a v důsledku podrývalo efektivitu koaličního úsilí. Opět nedůslednost.
Ministr obrany USA Donald Rumsfeld 1. května 2003 v Kábulu oznámil, že hlavní bojová činnost je ukončena – oznámení doplňovalo deklaraci prezidenta Bushe, že mise v Iráku je naplněna a boje končí (do prezidentských voleb v USA zbývá rok a půl). Novou strategii vyhlášenou prezidentem Bushem podtrhlo společné prohlášení velitele CENTCOM Tommyho Frankse s prezidentem Hamidem Karzájem, že dochází k jasnému přechodu od bojových akcí ke stabilitě, respektive stabilizaci a rekonstrukci. V tuto chvíli je v Afghánistánu na osm tisíc amerických vojáků. USA očekávaly, že do země přijde více organizací zabývajících se pomocí a rekonstrukcí, zejména z evropských zemí, které neposlaly do Afghánistánu vojáky.
V souladu s novou strategií byla přijata v říjnu 2003 nová rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která rozšiřovala působnost mise ISAF na celý Afghánistán. Vedení mise již předtím 8. srpna převzalo NATO. Z původních pěti tisíc vojáků se počty opakovaně zvyšovaly až na 65 tisíc vojáků v období po roce 2009. V ISAF působilo až 42 zemí, z toho 28 členských států NATO. Mise byla ukončena v roce 2014 s tím, že některé země včetně ČR pokračovaly v přítomnosti za účelem výcviku, poradenství a podpory afghánským bezpečnostním silám – v rámci operace Rozhodná podpora (Resolute Support). To již byla operace pouze NATO na základě dohody s kábulskou vládou; byla zahájena 1. ledna 2015 a trvala až do května 2021, což bylo dáno plánem USA úplně se stáhnout z Afghánistánu v roce 2021. V misi působilo na 12 tisíc vojáků.
V kontextu přechodu na „stabilizaci a rekonstrukci“ byla v lednu 2004 přijata nová afghánská ústava a v říjnu téhož roku zvolen poprvé „demokraticky“ nový afghánský prezident – Hamid Karzaj. Osmnáctého září 2005 pak proběhly volby do afghánského parlamentu (Wolesi Jirga a Meshrano Jirga) a lokálních zastupitelstev.
