„Nic si nenalhávám, v současném složení Rady Českého rozhlasu mám pouze disentní hlas,“ říká zkraje rozhovoru pro INFO.CZ radní a někdejší dlouholetý ředitel Moravské galerie v Brně Marek Pokorný. Naráží tím na zřetelně ustavenou většinu radních v Radě ČRo, která svým počtem dokáže prohlasovat prakticky jakékoliv usnesení. Například i to o nevyváženosti vysílání, což je jedno z velkých témat současné rady.
Podle Pokorného je to na škodu. „Moji kolegové často vyjadřují nespokojenost s politickou orientací vysílání, tedy malé zastoupení názorů z určitého politického spektra, většinou SPD. Nic nadto radu příliš nezajímá,“ říká s tím, že zatímco se na základě dopisů řeší údajná nevyváženost vysílání, na jiná, podstatnější témata se nedostává. „Například na strategické dlouhodobé plány a záležitosti, které se týkají důležitých rozhodnutí vrcholového managementu ČRo.“ Podle Pokorného je problém i v tom, že věcná debata je na půdě rady nemožná. „Řada členů tam přichází s předsudečnými postoji, které neumožňují dialog.“
Jak z vašeho pohledu funguje Rada ČRo?
K normálnosti má její fungování daleko. Za asi rok a půl, co se jednání rady účastním, rozhodně nemám pocit, že bychom se na zasedáních bavili o něčem podstatném. Rada funguje takovým samospádem a zabývá se spíše anekdotickými prvky, které si vybírají kolegové podle svých preferencí; to mi přijde na radu veřejnoprávního rozhlasu trochu málo.
Rada tu sice není od toho, aby exekutivně řídila rozhlas, bylo by ale dobré, aby mnohem více diskutovala například strategické dlouhodobé plány a věci, které se týkají důležitých rozhodnutí vrcholového managementu ČRo. To se neděje.
Hovoříte o anekdotických prvcích. Co si pod tím představit?
Že se tam vybírají určité typy stížností, které se neustále opakují a které směřují na publicistiku a zpravodajství. Jejich prostředním kolegové vyjadřují obvykle nespokojenost s politickou orientací vysílání, tedy malé zastoupení názorů z určitého politického spektra, většinou SPD. Nic nadto radu příliš nezajímá.
V zásadě se tak neustále opakuje, že určitá politická strana nemá dostatek přístupů do veřejnoprávního vysílání a hledají se buď argumenty, že to tak je, nebo že to tak není. Při plnění veřejné služby rozhlasu jako celku jde ale o marginální problém. Osobně si myslím, že různorodost názorů na svět je ve vysílání poměrně rozumně reflektována – což se ovšem některým kolegům nezdá.
Rozumím sice tomu, že pro někoho jde o klíčové téma, ale během doby, co se jednání rady účastním, se řeší prakticky pouze toto a vytváří se tak dojem, že jde o systémový problém. Bohužel. Důsledkem je nejen to, že se opomíjí větší, strategické věci, ale že rada příliš neřešila – upřímně řečeno, ono to v současném rozpoložení nemá ani moc smysl – některé záležitosti, kterým bych se chtěl více věnovat já osobně. Tedy regionální vysílání, přítomnost kultury a umění ve veřejnoprávním vysílání, Vltavu. Občas na to na radě narazíme, ale zcela okrajově.
V jakém kontextu byste se chtěl těmto tématům více věnovat?
Regionální zpravodajství a publicistika nejsou podle mě dostatečně zaměřené na živé problémy velkých regionů a měst, pozornost stahují obvykle kauzy s celostátním dopadem. To je dle mého špatně. Veřejnoprávní média jsou často jediná, která jsou nezávislá na komunálních a ekonomických tlacích, a díky tomu mají prostor informovat o tom, co se v regionech děje. Věcně a kriticky. Namísto toho je větší část regionálního vysílání zaměřená spíše na zábavu a čistě udržení posluchačského zájmu. Jenže veřejná služba ne vždy souvisí s počtem posluchačů.
Když se podíváte na sílu vašeho hlasu v radě, do jaké míry máte možnost vývoj usměrnit, ovlivnit věci?
Nic si nenalhávám, mám v současném složení rady pouze disentní hlas. Čemu já osobně věnuji nejvíc energie, je to, aby některé závěry, které z rady vycházejí, nevyzněly tak vyhroceně, jak jsou předkládány. To je reálně to jediné, čeho jsem v současném nastavení rady schopný.
Co mě mrzí o dost víc a co je z mého pohledu ještě horší, je to, že na radě nevidím žádnou věcnost debaty. Řada členů tam přichází s předsudečnými postoji, které neumožňují dialog.
Ani výroční zprávy, ani rozpočty, ani dozorčí komise neupozorňují na to, že bychom se řítili do takového ekonomického průšvihu, aby bylo třeba se lidí v rozhlasu rychle zbavit.
