Řekněme si to bez obalu: tuzemská média dobíhají globální trendy jen se zpožděním a často je prodleva tak dlouhá, až to přispívá k úpadku celého odvětví. Síla médií, jejich vliv, prodeje, důvěryhodnost a řada dalších aspektů, které vás napadnou, v posledních letech povážlivě klesají. Navíc se zdá, že jde o trend, který zrychluje. O to více zarážející je, že pokud přijdete na v zásadě jakoukoliv tuzemskou oborovou konferenci, mediální manažeři vám většinou začnou vykládat, jak agilně transformují a kterak je jejich budoucnost zalita sluncem. Inu, není.
Nebudu vás tahat za nos: ne, pochopitelně nemám a neznám řešení krize, ve které se nyní média nachází. Stěží dokážu v hrubých obrysech popsat, co se v našem odvětví děje. Snad je alespoň rozumný předpoklad, že čím dřív si problémy – ano, vím, nyní se říká „výzvy“ – připustíme, tím dřív najdeme řešení. Řešení ne v podobě mávnutí kouzelným proutkem, ale řešení ve schopnosti odstupu, nového pohledu a „vykostění“ praxí, které už objektivně nefungují – bez ohledu na to, jak dlouho „se to tak přece dělá“.
Smutná pravda je dnes taková, že pokud si projdete výsledovky velkých českých vydavatelství, je zřejmé, že média už dávno nejsou dobrý byznys. Naopak. Exemplárním příkladem budiž aktuální „naštvanost“ mediálního podnikatele Zdeňka Bakaly, kterému po letech „bouchly saze“ a prohlásil, že jeho mediální dům Economia si na sebe bude muset konečně sám začít vydělávat. A pravdou je i to, že média by měla být dobrý byznys – ne pro peníze samotné, ale aby byla nezávislá a dělala svou práci dobře.
Jednou z možností, jak získat opět trochu náskok před sebou samými, je blíže se dívat na trendy ve světě – a na to, jak se s nimi vypořádávají globální média. Proč New York Times loni vydělaly 350 milionu dolarů? Protože se jako jedni z prvních přehoupli z papíru do digitálního prostředí a náskok si udrželi. Podobná etapa, jaká přišla před dekádou s přechodem do digitálu, se, myslím, v médiích odehrává i nyní. Sociální sítě už nejsou „kamarád“, nastupuje umělá inteligence, nastává globální krvelačný boj o pozornost diváka/čtenáře/gamera.
Proto tak rád jezdím na Advertising Week, čtyřdenní květnovou akci, která se pravidelně koná v londýnském West Endu. I když média jsou zde „na stole“ jen okrajově, jako jakýsi přílepek k reklamě, digitálu a technologiím, stále je to část „rovnice“, o které se na podiu hovoří. A upřímně řečeno, pokud by média před deseti lety věnovala právě reklamě, digitálu a technologiím větší pozornost, možná by se v současné situaci ani neocitla.
