Vrcholový manažer Vladimír Dlouhý zvažuje kandidaturu na prezidenta České republiky a patří mezi užší kandidáty na post guvernéra České národní banky. Porevoluční ministr hospodářství či poradce investiční banky Goldman Sachs, nyní prezident Hospodářské komory má dlouhodobě ty nejvyšší pracovní ambice. Jaká je však jeho historie, jak ji popsala někdější StB ve stostránkovém spisu s krycím jménem „Stolař“? A jak Vladimír Dlouhý vysvětluje řadu pozoruhodných okolností ze svého předrevolučního života – například že jej podezřívali z pašování peněz, nebo jak je možné, že ani StB nezjistila, kdo mu nechal vystavit jeho cestovní pas?
Až do roku 1978, do pětadvaceti let, vedl Vladimír Dlouhý téměř vzorný prorežimní život nastupujícího ekonoma. Alespoň tak jej vykresluje spis, který na Dlouhého vedla Státní bezpečnost pod krycím jménem Stolař. Spis, který odkrývá Dlouhého minulost v předrevolučním Československu a který upozorňuje na některé skutečnosti, ke kterým historici i nyní jen velmi obtížně hledají vysvětlení.
Začněme ale popořádku: Vladimír Dlouhý se narodil v roce, kdy komunisté svou měnovou reformou zlikvidovali tuzemskou střední třídu, v roce 1953. Dospívání a část své puberty strávil na Kubě, kde jeho otec získal pracovní zakázku.
„Dva roky života v Karibiku byly pro dospívajícího kluka obrovským zážitkem,“ vzpomíná Dlouhý po revoluci na svá kubánská léta. „Naučil jsem se španělsky, po návratu domů jsem složil i státní zkoušku, a poslechem amerických stanic z Floridy jsem si hodně pomohl i při výuce angličtiny.“
Ostatně, jazyky Dlouhému vždycky šly velmi dobře – a později připouští, že mu právě jejich znalost dokázala otevírat mnohé dveře.
Střední školu, gymnázium, dokončil v devatenácti letech, v roce 1972, a hned nastoupil na pražskou „ekonomku“, školu, se kterou bude řadu dalších let svázaný. Rok 1976 přináší pro třiadvacetiletého Dlouhého hned dvě zásadní události. Svatbu s jeho první manželkou Olgou, zároveň však také vstup do KSČ v pozici kandidáta; plnohodnotným členem se Dlouhý stává o dva roky později, v roce 1978.
„Byl jsem mladý a blbý a prostě se to se mnou potáhne až do konce života,“ vzpomíná Dlouhý na svou tehdejší motivaci ke vstupu do KSČ v rozhovoru pro ČT24, v době své prezidentské kandidatury v roce 2012.
„Mladý, blbý“ – ale úspěšný, chtělo by se dodat. Vladimír Dlouhý měl perfektní posudky: kontrarozvědka ve spisu oceňovala jeho členství v ideologické komisi SSM i post „politického agitátora“. „Do SSM byl V. Dlouhý přijatý už v roce 1974, ještě před vstupem do této organizace však aktivně pomáhal svazácké skupině, do jejíhož jádra patřil,“ stojí v jednom z Dlouhého posudků.
Jeho devizou nebylo jen to, že měl zmapováno „kudy běží zajíc“ a že byl „zdravě ctižádostivý, cílevědomý, v přístupu k plnění svých povinností je příkladem ostatním,“ jak si zapsala StB. Dlouhý byl i schopný, bezproblémový a velmi inteligentní.
