V prvním z příběhů cyklu Ukradené děti přinášíme vyprávění Mirka, jehož manželská krize vedla paradoxně krátce po svatbě k tomu, že se práva na styk se svou tehdy ještě nenarozenou dcerou musel domáhat už od jejího narození. Po mnoha letech komplikovaných soudů se rozhodl přestěhovat se do jiného města, aby mohl být dceři co nejvíc nablízku a doufá, že časem nalezne způsob, jak najít společnou řeč i s její maminkou.
Se svou ženou jsem se seznámil v době studií na vysoké škole, oběma nám bylo kolem dvaceti let. Byla to má první vážná známost, plánovali jsme i svatbu, všechno se ale zkomplikovalo – a ona si nakonec vzala někoho jiného. Když se po prvním sňatku rozvedla, znovu jsme se začali potkávat a uvažovat o svatbě. Vzali jsme se ale až po dalších pěti letech. Měli jsme skromný obřad, jen pár měsíců poté, co jsem ženu požádal o ruku. Záhy se ale ukázalo, že jsme zřejmě ani po té době nebyli na soužití připraveni.
Vztah byl pro mě velmi důležitý a byl jsem ochoten pro něj leccos podniknout, takže když žena odmítla nastěhovat se po svatbě ke mně, prodal jsem podíl ve firmě a chystal se přesunout naopak za ní. Neshody, které jsme s manželkou měli ohledně stěhování, ale nakonec vedly ke krizi. Do toho manželka dva měsíce po svatbě otěhotněla, a po třech měsících těhotenství se mnou přestala úplně komunikovat. Nepomohly telefonáty, dopisy ani výzvy právníka. OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí - pozn. redakce) se angažovat odmítl, s odůvodněním, že „není dítě, není co řešit“.
