Úroveň české kultury se v posledních letech významně zlepšuje, říká v rozhovoru pro INFO.CZ advokát a mecenáš Pavel Smutný, společník advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný a také prezident nadačního fondu Bohemian Heritage Fund (BHF). Své tvrzení dokládá výčtem mladých dirigentů a pěvců, kteří aktuálně dosahují významných úspěchů na mezinárodní scéně. Kultura světového významu však podle Smutného nesmí a nemůže být financována státem. Ruku k dílu musí přiložit soukromý sektor, úkolem státu pak je zavést mechanismy, které by sponzorské prostředí pomáhaly kultivovat. Za nejzásadnější projekt BHF Smutný označuje sbírku na Svatovítské varhany, která dokázala spojit tisíce dárců napříč celou zemí a nyní se blíží k úspěšnému završení.
V jaké kondici je dnes domácí kulturní sektor?
Mám to štěstí, že jeho vývoj sleduji nepřetržitě posledních 20 let. Na rozdíl od jiných větví národního výkonu se kultura významně zlepšuje. V devadesátých letech jsme se rozloučili se starým uměním socialismu, jeho protagonistů, architektury atd. To vedlo k určité prázdnotě, intermezzu, vyplněnému průměrností. Nevzpomínám si na žádné významné kulturní počiny, které by se v devadesátých letech nebo počátkem nového století odehrály. Mám pocit, že tehdejší kultura spíše kopírovala vývoj společnosti, která se zaměřila především na ekonomickou transformaci, na osobní výkony. Také se ukázalo, že pro některé lidi je kultura zbytná. Na zbytnost kultury nevěřím, ale bohužel zkrátka tehdy nebyla prioritou.
K mému velkému překvapení je však ta nová generace, která přišla řekněme po roce 2010, plná naprosto výrazných osobností, jak ve výtvarném umění, tak v architektuře, nebo v živém umění mezi režiséry či operními pěvci. Jedná se o „první ligu“. Kultura si tedy prošla jakousi krizí, ale vyšla z ní ve vyšší pozici, než v jaké do ní vstupovala.
Já osobně se jako advokát pohybuji mezi kulturou a hospodářstvím. A myslím si, že to má šanci pozitivně zasáhnout i jiné typy činností. Kultura se podle mě vrací na výsluní.
Když porovnáme způsob, jakým kulturu podporuje stát a způsob, jakým ji podporuje soukromý sektor, přijde mi, že se jedná o dva odlišné světy. Jak na státní podporu kultury nahlížíte vy? Může z ní vzejít a kontinuálně vycházet kvalitní umění?
Ne. Velké umělecké výboje šedesátých let byly možné jen díky tomu, že komunistická strana tehdy chytře pochopila, že umění je mocenský nástroj. Učinila z něj jednu ze svých zbraní, ospravedlnění své moci. Řekla: „My vám sebereme svobodu, vnutíme vám svůj názor, ale za to vám nabídneme povznesení.“
Dnes to tak není, žijeme v demokracii a stát na tyto funkce rezignuje, protože nemá tu potřebu. To na jedné straně vyvolává určité rozpaky, a to i ve mně, protože si myslím, že jsou určité sjednocující úkoly, které stát v rámci kultury má, například stavba nových koncertních síní a divadel, nebo podpora významných kulturních institucí, jako je Národní divadlo, Česká filharmonie atd.
Zde stát neselhává, snaží se, ale jinak tím, že přešel do formy sociálního státu blahobytu, o který se česká politika v jakési pozdní repríze pokouší, tak kulturu vnímá spíše jako statek, který nabízí. Od určité úrovně si zkrátka kulturu musí platit společnost sama.
