„Takhle to dál nejde! Máme stejná čísla nakažených jako před rokem a zároveň stejné problémy,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ spoluzakladatel online lékárny - a jak sám rychle dodává, především technologické společnosti - Pilulka Petr Kasa. „V tom, jak dnes řešíme hygienu a trasování, se od počátku covidu nic nezměnilo. Musíme to postavit na digitalizaci, umělé inteligenci. Jako lékárenský sektor umíme pomoci, ale stát si musí říct,“ dodává.
Rozdíl, jak s daty pracuje stát a soukromý sektor, například vy v Pilulce, je propastný. Proč?
Z mého pohledu je největším bolehlavem státu propojování různých databází. Data nám nechybí - naopak. Dat máme hodně. Jen je zatím neumíme moc spojit a interpretovat. Máme tu sice první pokusy, jako jsou e-recept nebo centrální lékový záznam, a to je dobrý základ, na kterém bychom měli dál stavět. Musí ale také přijít určitá demokratizace dat, kdy budou sloužit samotným pacientům, kteří k nim budou mít rychlý a bezpečný přístup. Sám si odpovězte - pamatujete si, jaké všechny léky jste před rokem užíval? Jaké vám kdy vyprší očkování? To si možná pamatují cestovatelé, kteří pravidelně jezdí do Afriky a jižní Ameriky, ale běžný občan to vůbec neřeší.
Jenže pak přišel covid a lidé to řešit začali.
Přesně tak, najednou lidi začalo zajímat, jestli se mají očkovat, jak často, zda mají jít na přeočkování. Mají spoustu otázek, jejichž odpovědi se poměrně jednoduše dají pokrýt daty. I proto v Pilulce připravujeme nový projekt, virtuálního zdravotního asistenta, který bude takovým datovým hubem propojeným s pojišťovnou, doktory, zaměstnavatelem. Hlavním cílem je, aby se všichni stakeholdeři lépe starali o zdraví daného pacienta a ten aby chodil na preventivní prohlídky, dodržoval životosprávu, věděl, jaké bere léky, jak je kombinuje…
Vezměte si, že řada lidí nosí na ruce nějaké chytré hodinky, které jim měří kvalitu spánku, tlak, tep, EKG… A to všechno jsou data, která pro toho člověka mohou mít obří hodnotu. Jen musí vědět, že existují, a musí vědět, jak je interpretovat. Pro lékaře mohou být taková data z hodinek důležitá, může na jejich základě poznat začínající problémy. Ale musí se k těm datům dostat.
Jak váš zdravotní asistent funguje?
Je to v podstatě aplikace, do které si člověk nahraje svá zdravotní data: od různých lékařů, preventivních prohlídek, benefitů od pojišťoven a zaměstnavatele a tak dále. A ta služba pak provádí daného pacienta základními úkony, jak by se měl chovat. Do budoucna to bude napojené i na lékový záznam, na očkovací průkaz a na všechny další databáze.
Vraťme se k trasování. Kde je podle vás úzké hrdlo práce s daty z pohledu státu?
Asi je to otázka bezpečnosti a s tím spojené centralizovanosti dat. Právě v té centralizovanosti je podle mě problém, ta data by měla být ideálně decentralizovaná, například někde na blockchainu. Co je ještě důležitější, ta data by měla patřit pacientovi. Doslova. Pacient by měl určovat, komu a jaká zdravotní data nasdílí. Když například přijde k doktorovi, ukáže mu třeba svůj rentgen, lékárníkovi pak zase léky, které aktuálně užívá. To všechno by mělo jít jednoduše, na jedno kliknutí v mobilu, bezpečně.
Dnes to funguje tak, že většina vašich zdravotních dat existuje v papírové nebo digitální podobě u nějakého doktora, ovšem když přijdete k jinému lékaři, tak vůbec netuší, že ta data existují. Současný systém je zcentralizovaný na jednotlivá místa - entitou není pacient, ale vždy software daného doktora, zaměstnavatele, pojišťovny… A to je špatně. Data musí být pacienta, který s nimi bude nakládat podle sebe. Když si řekne, že je chce smazat, tak je smaže. Ale jak si dnes chcete smazat třeba svá vyšetření ze zdravotního systému? Vždyť to snad ani nejde.
Podobná otázka se řešila v online prostoru, kde byla nakonec data navrácena internetovému uživateli. Jak je to se zdravotními daty - vlastní je vůbec pacient?
Logicky by to tak mělo být, ale neexistuje nástroj, jak se jich může domoci. Přitom jak říkáte, všechny velké firmy to dnes mají vyřešené: pokud se rozhodnu odejít od služeb Googlu, Facebooku, tak mám ze zákona právo na to, aby má data smazaly. To samé musí přijít i do zdravotnictví.
V Česku ale bohužel uvažujeme dost postaru. Náš zdravotnický systém je nastavený tak, aby zachraňoval pacienta. Tak ale ta otázka nestojí. Tahounem zdraví musí být sám ten člověk, to on musí chtít být zdravý, musí se chtít o sebe starat. Když bude celý den ležet na gauči, s deseti pivy a dvěma krabičkami cigaret, nikdo mu nepomůže. Musíme otočit tu logiku.
