Ve svahu stojí několik panelových domů, mezi nimi hřiště s prolézačkami. Sídlišti říkají obrničtí „velké“, staveb tu ale zase tak moc není. A navíc ubývají. Na obrubníku posedává školák s aktovkou na zádech. Pozoruje, jak dělníci nakládají na přívěs rypadlo. Udělalo tečku za dalším z panelových domů, který byl v tak desolátním stavu, že se dočkal zboření. O kus výš v kopci ještě jeden stále stojí. Úplně prázdný. Vylámané dveře, rozbitá okna. Vše, co šlo z vnitřku odnést, zmizelo. Teď už jsou tam jen odpadky, potrhané a zapáchající matrace, špína. V dalších panelácích se ještě žije. Z kopce je rozhled i na další části Obrnic: vilovou čtvrť, zrekonstruované náměstí, rychlostní silnici, která obec protíná, i obří nákladové nádraží. Jsme v jednom z nejzadluženějších míst Česka. Exekuci tady má každý druhý.
„Pracovala jsem třicet let ve škole. Dva roky před důchodem mě ale propustili. Začala jsem se motat do dluhů, až jsem se zamotala,“ vypráví šedesátnice Jiřina, která žije v severočeských Obrnicích kousek od Mostu už čtyřicet let. O stálé místo přišel i její manžel. Střídala se období, kdy pár měsíců pracoval, a doba, kdy ne. Začali se tak hromadit dluhy za nájem a energie. „Vzali jsme si půjčku, abychom se nemuseli vystěhovat z bytu, stejně jsme ale nakonec museli odejít. Motali jsme se do toho, až jsme se úplně zamotali,“ říká. Systém vytloukání klínu klínem vedl k celkovému dluhu 70 tisíc korun. I menší půjčky u nebankovních společností se totiž jednoduše vyšplhají na podstatně vyšší částky. „Z dvaceti tisíc po mě chtějí čtyřicet dva. Chodí mi každý týden ťukat na dveře. Někdy můžu zaplatit, někdy ne,“ vypráví. V současnosti mají s manželem oba exekuci na důchod. „Nemáme nic, co by nám mohli zabavit,“ říká. A vzpomíná na doby, kdy to ještě v Obrnicích vypadalo úplně jinak. Na časy, kdy nebyl každý druhý obyvatel v exekuci.
