Hustě prší a úzké uličky se pomalu rozbahňují. Na libeňský kopec Hájek se tak nevydlážděnou cestou stoupá o to složitěji. Navzdory podobným nástrahám tu dodnes přežívají dvě prvorepublikové nouzové kolonie – Na Kotlasce a na Hájku. A to i přesto, že Gustav Husák v 80. letech prohlásil, že tento „pozůstatek bídy kapitalismu“ musí okamžitě zmizet. Nezadařilo se. „Je dobře, že se jim to nepovedlo zbořit. Je to takový poslední pražský slum, do kterého jsme se nedávno dobrovolně nastěhovali,“ popisuje s úsměvem mladý muž před domkem, který dodnes nese označení „nouzová stavba“.
V Praze jde o raritu. Za první republiky vyrostlo podobných kolonií zhruba šedesát. Do dneška se ale nezachovala téměř žádná. Třeba Buďánka na Smíchově dnes prochází rekonstrukcí, ale tady v Libni se ještě živelně žije. V podstatě v původních domcích, i těch přestavěných, které připomínají klasické rodinné stavby. Ale třeba i přístavcích, které vznikly z železničního vagonu. Jejich cena je mizivá, výhled na Prahu ale milionový. Kolaudace se dočkají jen těžko.
„Rád dělám věci ručně. Tady je to takový poslední prostor, kde má člověk možnost si pracovat na svém a neruší ho sousedi. Přes léto si tu vypěstujete zeleninu. Bydlel jsem v paneláku tři měsíce svého života a málem jsem se zbláznil,“ vysvětluje mladík, proč se společnou se svou partnerkou před měsícem přestěhovali na Kotlasku.
