ANALÝZA DANIELA KOŠTOVALA | Zažíváme překotný vývoj a transformaci systému mezinárodních vztahů. K tradičním hrozbám se přidávají nové. Často je to v důsledku technologického pokroku, ale koronavirus ukazuje, že jsou tady i biologické hrozby nezpůsobené člověkem. Každý moderní stát si buduje bezpečnostní systém, aby byl schopen zvládnout bezpečnostní krizi nebo reagovat na agresi. Každá rozumná vláda či vládce, a bylo tomu tak i v minulosti, má někoho, kdo stojí v čele „profesionálního“ bezpečnostního systému. Česko takového člověka od vzniku samostatné republiky nemá a je to systémová chyba, která se negativně projevuje na fungování bezpečnostního systému státu. Platí to v době míru, a tím spíše v čase krize. Leccos by šlo snáze, efektivněji a rychleji.
Od nepaměti platí, že základní rolí státu je zajistit vnější a vnitřní bezpečnost. Za tímto účelem má armádu, zpravodajské služby, policii, diplomacii… Je to úděl, který nelze outsourcovat do soukromého sektoru. Z ekonomického hlediska totiž jde o nákladovou položku, stojící mimo kategorie jako nabídka, poptávka, zisk nebo úspora. Kdyby bezpečnost jako veřejnou službu mohl zajistit soukromý sektor, nemusí existovat stát.
S vývojem průmyslové společnosti a komunikačních technologií, administrativních a organizačních schopností států, ničivých zbraní a nacionálního pojetí národních států od středověku do 20. století byl vynalezen koncept totální války. Státy byly schopné postavit masové armády a všechny zdroje mobilizovat pro válečné úsilí. Proto vznikly Generální štáby – aby před vypuknutím konfliktu bylo jasné, jak vojensky postupovat, jak toto úsilí organizovat po ekonomické či personální stránce. Nejlepší v tom byl pruský, respektive německý generální štáb před první i druhou světovou válkou. Nakonec ale zvítězila síla zdrojové základny a spojenci v obou těchto válkách měli po mobilizaci zdrojů větší potenciál, který rozhodl.
Do absurdna tento přístup dovedl komunistický blok, který své bytí založil na podřízenosti veškerého života a ekonomiky bezpečnostně-obranným potřebám státu. Aparát za hlavní hrozbu považoval vojenské napadení v globálním měřítku a teprve po uspokojení megalomanských a agresivních potřeb bezpečnostně-obranného systému pod vedením komunistické armády byl zbytek zdrojů věnován na civilní život a mírové potřeby společnosti.
Čl. 4 ústavy komunistického Československa explicitně zakotvoval totalitní vedoucí úlohu komunistické strany, které se podřizovala armáda. Nejprve vše řídila přímo strana, následně systému vévodila tzv. Rada obrany státu v čele s předsedou zřízená v roce 1969. Rada měla – manažersky správně – exekutivní pravomoci za účelem řízení, plánování a koordinace a odborné zázemí na ministerstvu obrany. Mobilizační plány byly založeny na kontrole a organizování do posledního člověka a nákladního vozidla. V sovětském táboře šlo ročně na obranu minimálně 10 % HDP ročně, v samotném Sovětském svazu to bylo možná až 25 %. Komunistický blok logicky zkolaboval.
Kyvadlo se přesmyklo
Tato zkušenost by nás ale neměla vést k závěru, že výdaje na bezpečnost a obranu jsou neproduktivní a vlastně zbytečné, stejně jako řízení a koordinace bezpečnostního systému. Kyvadlo se přesmyklo do druhého extrému. Dnes vedeme z expertního pohledu zcela nepochopitelnou debatu, zda máme na obranu vydávat aspoň 2 % HDP, když je to přitom dlouhodobě uznaná obranná potřeba a navrch náš mezinárodní alianční závazek. Vedle toho máme legislativně i prakticky nedostatečně vybudovaný bezpečnostní systém a systém zajištění obrany státu a dlouhodobě je rozpočtově zanedbáváme. Dodnes jsme nedokázali začlenit partnerský a kooperativní vztah státu a soukromého sektoru pro bezpečnostní a obranné účely. Příslušná legislativa je shlukem starých a nových zákonů, které na sebe nenavazují. Ze staré legislativy je dodnes znát, že se rodila v době, kdy komunistický stát vlastnil vše a byl pánem nad všemi. Starý přebujelý systém se rozpadl, ale nový pro demokratickou republiku už nevznikl. Jsme na tom jako Velká Británie na začátku druhé světové války – nepřipravení, se směšně malou podfinancovanou armádou, významně podfinancovanou policií a zpravodajskými službami bez schopnosti efektivně uvnitř státu mobilizovat potřebné zdroje – to vidíme i na koronavirové krizi. Británie však měla kanál La Manche...
