Mirek Topolánek mluví s někdejší ministryní školství, dnes ředitelkou Národního vzdělávacího fondu Miroslavou Kopicovou o tom, kudy vede cesta ke znalostní ekonomice v Česku, jaké bolesti trápí školství a v čem česká věda zaostává za maďarskou či rakouskou. Rozhovor vyšel v nejnovějším čísle magazínu I, jehož motivem je cesta na Mars.
Ahoj Mirko, má oblíbená ministryně. Že nevíš, proč jsem tě pozval k tomuto rozhovoru?
Kdybych tě chtěla zlobit, řeknu — nejspíš mě máš za odvážnou! Ale kdybych měla odpovědět vážně — pak věřím, že se rád vrátíš k tomu krásnému období naší práce, kdy jsme se pokusili posunout Česko směrem k vyspělému světu, tedy od ekonomiky založené na investicích k ekonomice, která se opírá o inovace, znalosti, vědu. Riskovali jsme, že se to nepovede — doba byla těžká —, hospodářská krize, ve sněmovně 100 : 100. Ale pokusili jsme se o to. A já jsem tyhle oblasti měla ve svojí agendě.
Ano, tak to je. Co teď vlastně děláš a čím se bavíš?
Pracuji na stejných tématech. Když jim věříš, nedokážeš je opustit. Mám stále svoji analytickou skupinu, ale činnosti spojené s administrací a řízením projektů jsme odbourali. Nechali jsme si klíčové jádro naší práce, oblast lidských zdrojů v úrovni takzvané „policy level“. Naše výstupy jsou přímo využitelné pro rozhodování ministerstev, krajů, sociálních partnerů, institucí i firem. Když se dívám na to, čeho chceme a potřebujeme v Česku dosáhnout, jak okolní svět zároveň mění další generace, co se na ně valí, a podívám se na vzdělávací a výzkumný systém, kladu si základní otázku: Bude nám to, co děláme, stačit? Čím se můžeme odlišit od našich konkurentů, abychom uspěli? Na co máme lidi připravit, aby obstáli a mohli vést kvalitní a důstojný život? To mě zajímá a tím trávím svůj pracovní čas. A baví mě to.
Toto číslo má leitmotiv „Cesta na Mars“. Ještě než začneme, máš nějaký osobní vztah k vesmíru a vesmírným objevům?
Vlastně ano, mám. Můj ideálně strávený čas pro mne samotnou znamená pohodlné místečko, Dvořákovu hudbu (mám ho stále raději) a některou z knih o vesmíru. Já jsem dokonce v mládí byla scenáristkou seriálu ČT o vzniku Země. Ale protože odborným garantem byl Dr. Grygar, můj vklad byl opravdu zanedbatelný. Pak jsem se jednoho dne stala šéfovou ministerstva školství, našla jsem tam několik let nepodepsanou smlouvu — a jako členka tvé vlády jsem našim astronomům dala vánoční dárek —, podepsala jsem vstup ČR jako jediné země z bývalého komunistického bloku do ESO, Evropské jižní observatoře.
Asi tušíš, že mně dnes nejde ani tak o Mars jako spíše o to, čemu se věnuješ celý profesní život. Nazval bych to „úzkými hrdly“ naší budoucnosti, naší prosperity a rozvoje. Co brání tomu, abychom pomyslně mohli cestovat na Mars nebo aspoň zajistili stopu těch, co nám nenávratně technologicky a ekonomicky unikají?
Jako u většiny problémů platí, že za mnohé si můžeme sami. Víme dlouho, že se hraje o talenty, o nejlepší mozky, jejich nápady a příležitosti, které jim nabídneme. Ale zatím jsme s tím mnoho neudělali. Nepochybně technologickými lídry dál zůstanou nadnárodní korporace. Kolik a jak kvalitních investic k nám od nich přijde, záleží především na poměru cena versus kvalita pracovních sil. Buď budeme dál pracovat za nízké mzdy, nebo nabídneme výborné odborníky. Těch je všude málo. Takže jsou i případy, že se české dceřiné firmy stávají inovačním hubem pro koncern. My ale kromě dobrých pracovních míst hlavně potřebujeme výrobky a služby prodávat. Proto naším cílem je růst českých endogenních firem s produkcí s vysokou přidanou hodnotou, kterou ponechají v ČR.
Začneme tedy u vzdělávacího procesu. V jakém stavu je dnes a co musíme udělat pro pozitivní změnu? Legislativně, institucionálně, organizačně.
