Je současná post-pandemická situace podobná období po I. světové válce? Předsedkyně Národní rozpočtové rady (NRR) Eva Zamrazilová říká, že v jednotlivých obdobích vidí řadu podobností. „Tehdy měli lidé rovněž odloženou spotřebu, nabídka byla velmi slabá, válečná výroba se musela přeorientovat na mírové hospodářství. A byly i disrupce v dopravě…,“ srovnává obě období Zamrazilová v unikátním dvojrozhovoru s dalším členem NRR Mojmírem Hamplem pro INFO.CZ. „A svět se tehdy taky vzpamatovával z pandemie,“ doplňuje právě Hampl. Jenže způsob toho, jak se Československo, respektive Evropa tehdy vyrovnávala s pandemií byl razantně odlišný. „A jak to tehdy řešil doktor Rašín? Vázanými účty a přísnou fiskální politikou. A jak srovnatelnou situaci dnes řeší celý svět? Naprosto opačně!,“ říká Zamrazilová. „A z toho mám trochu strach. Ne tolik v Česku, my máme fiskální střídmost v genech a dřív nebo později se nám vrátí. Ale jestli na současnou krizi budou fiskálně neuváženě reagovat ostatní evropské země, budou inflaci jenom dál podněcovat,“ doplňuje předsedkyně NRR.
Co rozhodlo, abyste kandidoval na pozici člena Národní rozpočtové rady (NRR)?
MH: Nejvíc asi to, že jsem srdcem makroekonom – a byť v běžných časech nejsou české veřejné rozpočty nijak extra zábavné, tak poslední roky rozhodně běžnými časy nejsou. Když jsem dostal tuto příležitost, byl jsem ochotný obětovat část svých příjmů (Mojmír Hampl vedl v poradenské společnosti KPMG poradenství pro finanční instituce, pozn. red.), abych pracoval na něčem, co je mému srdci blízké.
Šlo z vaší strany o velkou oběť?
MH: Z KPMG jsem neodcházel proto, že bych tam byl nespokojený. Pracoval jsem tam na krásných a zajímavých projektech. Jenže šlo o mikroekonomii, o věci, u kterých řešíte změny v řádu jednotek, maximálně desítek milionů korun.
To je samozřejmě hrozně fajn, ale pohledem makroekonoma jde o malou změnu na malém území. V Národní rozpočtové radě se bavíme o tom, že se nám může podařit pohnout kormidlem celé České republiky, to je úplně jiná úroveň abstrakce.
Na druhé straně, NRR je mnohem více poradním než exekutivním orgánem.
MH: Budu naprosto upřímný: Když v roce 2018 Národní rozpočtová rada vznikala, měl jsem pochyby, zda může v daném institucionálním uspořádání a s přidělenou sadou kompetencí skutečně něčeho podstatného dosáhnout. Tehdy byl ale rozdíl v tom, že jsme zažívali ekonomicky dobré časy.
Nyní jsme někde jinde. Při srovnání s jinými evropskými státy je jasně vidět, jak se pozice Česka změnila, jak jsme propadli, jak máme nakročeno k tomu, abychom se z premianta stali pomyslným trojkařem, čtyřkařem. Jsme jedinou zemí, která se v Evropě bude i mezi lety 2021 a 2024 výrazně zadlužovat – asi o deset procentních bodů. Všechny ostatní státy, sever i ten utrácivý jih, buď svůj dluh sníží, nebo jej alespoň nebudou zvyšovat.
A v tomto prostředí role Národní rozpočtové rady roste, v jistém smyslu jsme těmi, kdo stojí na kraji finanční propasti a kdo volá na ostatní, aby za námi nechodili, že tady už začínají velké problémy.
Na okraji propasti
Stojíte sice na okraji propasti, ale vaše rady v posledních čtyřech letech nebyly vládou příliš reflektovány. Nebylo to frustrující?
EZ: Já bych to za frustrující nepovažovala. I v minulé vládě bylo několik hlav, které pokyvovaly na to, co Národní rozpočtová rada říkala. Navíc nevíme, kde by české veřejné finance skončily ve chvíli, kdy by naše informace a analýzy nezaznívaly – třeba by to s našimi veřejnými financemi bylo ještě horší.
Jedním z klíčových momentů posledních čtyř let pro mě bylo, když se v dubnu 2020 řešilo rozvolnění zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. K debatě nás nejprve rozpočtový výbor sněmovny ani nepřizval, ale následně jsem dostala možnost vystoupit v Senátu, který rozvolnění drtivou většinou zamítnul a zákon vrátil poslanecké sněmovně. Pak to, bohužel, prošlo – ovšem pouze skrze nejtěsnější většinu hlasů.
Vládu máme novou. Jak zatím vnímáte změnu přístupu v oblasti veřejných financí?
EZ: Pro mě je to zatím sada jemných, dílčích signálů. Mnohem jasněji budeme mít ve chvíli, kdy budeme číst návrh státního rozpočtu pro rok 2022, jehož součástí bude i výhled na roky 2023 a 2024. Zatím věřím, že vláda přistoupí k razantním úsporám.
A upřímně řečeno, pro mě nebudou rozhodující čísla pro letošní rok, jestli srazíme deficit o 75 nebo 150 miliard, ale podstatnější bude pohled právě na roky 2023 a 2024. U nich už bude o dost jasnější, jestli se kormidlo rozpočtové odpovědnosti otáčí, nebo ne.
MH: Já se ještě vrátím k tomu výrazu frustrující. Myslím si, že frustrující by bylo - pro mě, ale i pro mé kolegy - pokud by téma veřejných financí v Česku vůbec nikoho nezajímalo. Kdyby šlo o nějakou oblast, kterou by všichni ignorovali a považovali ji za absolutně zbytečnou. Ale tak to není.
Téma veřejných financí a rozpočtové odpovědnosti v naši společnosti zřetelně rezonuje – a ostatně i to, že děláme tento rozhovor, je toho důkazem. Frustrující by pro mě bylo, pokud bychom tu na Národní rozpočtové radě seděli jako poslední tři mohykáni a pro sebe si brblali o tom, jak je vláda neodpovědná.
A dovolím si jeden postřeh: Myslím, že určitá změna tónu diskuse o veřejných financích ve veřejném prostoru je právě i výsledkem toho, co NRR na toto konto v posledních letech říkala a co dělala.
EZ: My jsme začali vydávat své varování v dobrých časech. Varovali jsme, že všechny dodatečné příjmy plynoucí z tehdejšího dobrého stavu hospodářství se nesmí okamžitě přetavit do mandatorních výdajů.
Jenže ministryně práce a sociálních věcí (Jana Maláčová, pozn. red.) udělala bohužel právě toto, navzdory tomu, že jsem jí osobně říkala, že si sociální stát v takové míře, jaký ona navrhuje, nemůžeme dovolit, že na různé sociální výdaje vydáváme více, než kolik nám umožňuje naše hospodářská výkonnost.
Tehdy mi nevěřili, když jsem jim říkala, že až přijdou horší časy, tak se rozpočet okamžitě propadne do velkých deficitů, protože tyto dodatečné výdaje se budou platit na dluh. Bohužel, to je situace, ve které se nyní nacházíme. Osobně z toho radost nemám, asi všichni bychom chtěli, aby dobré časy trvaly věčně. Hospodářské cykly jsou ale neúprosné.
Celé bych to uzavřela připomínkou toho, že státní dluh za poslední dva covidové roky vzrostl o 826 miliard korun, přičemž covid je zodpovědný pouze za 351 miliard. Zbývá nám tedy asi půl bilionu, které se do nalily do ekonomiky proto, že se nám před covidem dařilo dobře. Dnes si ale na tyto výdaje musíme půjčovat.
