S analytičkou a novinářkou, dnes jednou z hlavních postav názorového média ECHO24 Lenkou Zlámalovou o chybách lockdownismu, o ANO jako první seniorské straně na Západě a také o vidině, že po volbách bude stán řízen jako super fungující e-shop.
Ahoj Lenko. Jaký je to pocit být v rozhovoru se mnou „na druhé straně?“
Ahoj Mirku. Zvláštní pocit. Celou kariéru rozhovory řídím, vymýšlím, strukturuji, vytahuji z lidí i informace, které nechtěli říct. Inspiruji je, aby zformulovali něco originálního, inspirativního. A najednou hraji podle scénáře někoho jiného. Přiznám se, že když jdu ale do televizí nebo rádií v roli hosta, mám dopředu promyšlené, co chci sdělit, a snažím se rozhovor pootočit podle svých představ. A často se mi to daří, protože moderátoři, až na pár čestných výjimek, tu jasnou představu a scénář nemají. Ale to ty jako politik samozřejmě znáš.
Bývalý politik… Jsi dnes jednou z nejvýraznějších tváří ECHO24. Tvé texty jsou docela kritické. Zažila jsi útoky na svou osobu? Nemáš někdy strach?
Čemu říkáš útoky? Myslíš věcnou i nevěcnou kritiku a nadávky? Tak ty zažívám pořád. Patří to k profesi. Každý, kdo ve veřejném prostoru obhajuje své názory, to zná. Musí s tím počítat a umět s tím žít. Vždy mě fascinuje, když někdo dobrovolně vstoupí do veřejného prostoru — politik, komentátor, expert typu mluvící hlava nebo vysoce postavený bankéř, úředník, akademik — a začne si stěžovat, že na něj míří mediální útoky. Velká naivita. Nedávno jsem se o tom bavila s kamarádkou, která zastává vysokou pozici ve veřejném sektoru a zároveň má hodně citlivou a vztahovačnou povahu. Útoky těžce nese. Nechápe, že je to prostě přirozená součást její role. Vybrala jsem si to a s kritikou od začátku počítám. Dobrá mě inspiruje, klišovitá, paušální a hloupá mě nechává v klidu žít. Netrávím čas na sociálních sítích. Nikdy jsem neměla Facebook. Připadal mi jako trapná žvanírna a ztráta času. Twitter nebo Instagram jsou jen dobré cesty k prezentaci. Vadí mi hrdinové skrytí za monitory svých počítačů, kteří v osobním rozhovoru nemají odvahu nic říct. Bojí se čelního střetu, ale vypisují se v bezpečném virtuálním prostoru.
Jiné než slovní útoky jsi nezažila?
Ne, s jinými než verbálními útoky jsem se nesetkala. Zajímá mě politika, ekonomika, vzdělání, společnost. Nevěnuji se kriminalitě a podsvětí. Tedy do chvíle, než se propojí s politikou. Strach nemám. Nebo si ho možná nepřipouštím. Mám ráda topolánkovské heslo: Problémy řeším, až nastanou. A nebojím se taky proto, že jsem dost veřejně viditelná. Vnímám to jako důležitý obranný štít. Strach jsem měla jen jednou. Před třemi lety nás krátce po přestěhování do nového bytu vykradli. Místo celé pod kamerami a zdánlivě mimořádně bezpečný prostor. Vypadalo to podivně. Vylomené už těžké vstupní dubové dveře, pak dveře od bytu. Kromě šperků a elektroniky zmizely i dokumenty. Hodně lidí a sousedů okamžitě přišlo s teorií, že to souvisí s mojí prací. Krátce předtím jsem totiž otevřela případ známých Babišových dluhopisů, které si kupoval od svého Agrofertu. Policii jsem své obavy sdělila. Vzali je vážně a intenzivně se případu začali věnovat. To jsem měla strach. Tehdy mi volal Saša Vondra a začínal slovy: „Hlavně se z toho neposer.“ Po třech dnech policie podle kamer zjistila přesně, kdo to byl. Známí pražští recidivisté, zloději z drogové scény, smažky. Náhoda, nic cíleného. Místo, které jsem považovala za velmi bezpečné, je jejich oblíbeným cílem. Využívají toho, že lidé, kteří tu žijí, hodně pracují a nejsou přes den doma. Týden po nás vykradli stejní týpci dům za rohem. Jeden ze zlodějů byl 16× trestaný, druhý 22×. Byli zrovna na svobodě, protože soudce nepožadoval vazbu za předchozí trestné činy. Viděla jsem tu marnost v očích policistů. Pracně je chytnou a za dva roky je tam mají znovu. Dostali tři roky. Optimismem mě naplnila rychlost od krádeže přes vyšetření až k soudu.
Lenka Zlámalová
Analytička a novinářka, která se zabývá politikou a ekonomikou. Pracovala jako redaktorka a vedoucí ekonomické rubriky MF Dnes. Poté vedla ekonomickou rubriku týdeníku Respekt. Od roku 2003 do roku 2009 byla hlavní analytičkou Hospodářských novin. Stejnou pozici zastávala od roku 2009 do října 2013 v Lidových novinách. Pravidelně komentuje ekonomiku pro Český rozhlas a Českou televizi.
Jsi členkou iniciativy KoroNERV-20. Podařilo se vám vládu jakkoli pozitivně ovlivnit? A v čem?
Pro mě je to zajímavá zkušenost dát se dohromady s velmi pestrou skupinou lidí, z nichž velká část je hodnotově a ideově úplně jinde než já, možná až na „druhé“ straně. Spojil nás společný zájem. S hrůzou jsme sledovali ten neuvěřitelný chaos, jaký tady začala rozjíždět Babišova vláda. Úplně nahodilá rozhodnutí do tmy. Bez jasných argumentů podložených daty. Bez informací, kde se nákaza skutečně šíří. Bez dat o nakažených. Z jakých jsou profesí, jak jsou staří, koho dalšího nakazili. To první, co nás spojovalo, byl tlak, aby lidem ukázali data, z nichž by bylo jasné, kde se čínský koronavirus šíří a kdo je ohrožený. Jestli jsme něco prosadili? Možná trochu jo. Ale sám vidíš, že je to problém dodnes. Pak jsme tlačili na testování, trasování, očkování. Nic z toho vlastně nikdy nefungovalo. Byli jsme často první, kdo ta témata otvíral ve veřejném prostoru. No a sám Andrej Babiš si například vybral za epidemiologického poradce Petra Smejkala, zakládající člena KoroNervu. Takže jsme asi nějaký vliv měli. Pro mě to ale byla hlavně velká lekce fungování mimo vlastní názorovou bublinu. Spousta skvělých a hodně kritických debat s inspirativními lidmi, které mi daly schopnost nahlížet věci z různých stran. Pro mě rok covidu nebyl rokem společenské izolace, ale i díky KoroNervu naopak velkého rozšiřování sociálního kapitálu a výborných intelektuálních diskusí. A to jsem si myslela, že po tolika letech v médiích už znám v Praze snad každého. Pořád objevuji zajímavé lidi.
