V Česku i ve světě přitáhla nedávná vlna protestů v Gruzii mnoho pozornosti a konečné stažení návrhu na zřízení institutu tzv. zahraničního agenta chvalozpěvy na sílu demokracie a občanské společnosti v zemi. Avšak kritikům gruzínské vlády se na začátku března v zásadě podařilo pouze oddálit to nejhorší, ne skutečně zvrátit trend rozkladu demokracie a proevropských tendencí v Gruzii. Právě naopak, někteří zlí jazykové tvrdí, že vyhrocení domácích poměrů v Gruzii místní vládě v zásadě vyhovuje, protože může pokračovat ve své protizápadní rétorice a kritice neziskového sektoru. Pokud se totiž podíváme na celkový stav demokracie v zemi, ten zůstává tristní a gruzínští podporovatelé Západu stále zůstávají příliš rozdrobení a rozhádaní, aby se stali skutečnou alternativou vládnímu Gruzínskému snu.
V pomyslném smyslu neblahá vnitřní situaci v Gruzii však dosáhla prozatímního vrcholu, což může znamenat příležitost pro odražení se ode dna smětem k lepším zítřkům. To by se ale mohlo stát jen za předpokladu, že se nebude opakovat jen krátkodobé vzedmutí občanského aktivismu a kritiky vlády, ale poslední vlna protestů přeroste v novou organickou sílu, která bude mít potenciál sjednotit rozdrobenou opozici a přitáhnout k ní i síly uvnitř občanské společnosti. Jen tím by mohla konečně být vytvořena reálná alternativa a protiklad vůči dosavadnímu autoritářskému kurzu.
Současné poměry v Gruzii
Pozorovatelé dění v jihokavkazské zemi často připomínají, že poslední eskalace mezi vládou a gruzínskou společností je jen jednou z mnoha podobných střetů v poslední době. Pokud se ohlédneme do minulého roku, ještě rozsáhlejší vlna demonstrací provázela neudělení Gruzii statusu kandidátské země ze strany Evropské unie, když se její lídři ve druhé polovině června rozhodli gruzínské vládě vyslat zdvižený prst v podobě “pouhého” uznání její proevropské perspektivy, a to v kontrastu vůči Ukrajině a Moldavsku, s nimiž 27 evropských členských států oficiálně zahájilo vyjednávání o otevření přístupových rozhovorů.
Přestože se ani v jednom z případů nejednalo o bezpodmínečnou a rychlou proceduru, politický rozsudek mluvil jasně, což vládnoucí stranu Gruzínský sen zásadně poškodilo v očích jejích podporovatelů. Tento fakt vychází ze stále trvajícího trendu podpory evropské integrace, a to jak mezi zastánci opozice, tak vládních kruhů na celospolečenské úrovni. V zemi sousedící s agresivním Ruskem, které od roku 2008 de facto okupuje více než 20 procent jejího území, je to jedna z konstant, která se ani v průběhu času příliš nemění.
Pokud se podíváme ještě hloubeji do minulosti, je to právě ruský vektor, který gruzínskou společnost dlouhodobě dramaticky jitří. Když se tedy místopředseda ruské Státní dumy Sergej Gavrilov na zasedání meziparlamentního shromáždění věnovaného pravoslaví posadil do křesla předsedajícího standardně rezervovaného pro předsedy a předsedkyně gruzínského parlamentu, způsobilo to v zemi další z mnohačetných protestů provazejících poslední roky. Ani v jednom z těchto případů nereagovala gruzínská vláda přiměřeně. V posledním z případů dokonce atakovala protestující do té míry, že několik účastníků přišlo o oči následkem střel z gumových projektilů, které zasahovaly účastníky demonstrací přímo do obličeje a způsobily nenávratné škody jak na těle, tak na duši gruzínské společnosti, které dodnes nebyly zapomenuty.
Již několik posledních let provází gruzínskou společnost pomyslný strach, co dalšího může vláda ještě vymyslet, aby ještě více zatlačila své kritiky do kouta a ještě zásadnějším způsobem dominovala nad veřejným prostorem a sdělovacími prostředky. Právě média hrají při snaze o zachování pluralitní podoby gruzínské společnosti zásadní roli a ze stejného důvodu se staly v minulých letech také terčem časté kritiky, kriminálního stíhání jejich vlastníků a manažerů, ale také zásahů v oblasti práva či administrativního fungování jednotlivých televizních stanic, online či tištěných médií.
Ve stínu za všemi těmito negativními tendencemi přitom stojí de facto vlastník, či minimálně hlavní akcionář Gruzínského snu Bidzina Ivanišvili, který stojí nad či mimo zákony, které se na něj jako jediného takto mocného oligarchu se jměním přibližně ve výši 20 % ročního HDP země nevztahují.
